Člověk, co je možná i vlk, byl v Praze.

V pátek 16. října přišel po půl deváté na pódium klubu Akropolis nesmělý mladík v červených kalhotách. Kdybych nějakým způsobem přišla o paměť, stála tam jako neznalý člověk a nevěděla, kdo je božský rošťák Patrick Wolf, považovala bych ho za trochu excentričtějšího kluka od vedle, co přišel zahrát svoje písničky. Jenže já i zbytek dobře naladěného publika věděl, co od něj čekat. Že brzy začne jako principál ve svém šapitó práskat bičem, určovat tempo a zbytkem koncertu procválá jako divoký kůň.

S obavami jsme přišla pro nejistý zážitek. Potom, co mě poslední deska poměrně znatelně zklamala, jsem čekala, jaký kus masa mi Patrick předhodí a jestli ho zhltnu jako hladový pes nebo raději vybíravě odmítnu. Jeho vystoupení do roku 2006 bývala úžasně skromná a pokorná, v posledních dvou letech se z nich stala show, při které kapela bezchybně sype písně jako esa z rukávu a Patrick ovládá publikum luskáním prstů a přitom odhazuje svršky. K jeho štěstí je pořád talentovaný, perfekcionistický a ohromný zpěvák (žádný záznam na youtube nemůže vystihnout, jak silně jeho hlas z ní, když vám jde od mikrofonu přímo do uší), i když mi je líto, že klasický klavír prohodil za elektrickou kytaru (jako by jich nebylo všude jinde dost).

Nesmělost a odtažitost vyměnil za potutelný úsměv a tím udělal tu nejlepší věc toho večera: nevím, jestli jsem sama, kdo to tak vidí, ale zdál se mi neuvěřitelně potěšený, spokojený a šťastný. Zlatý hřeb večera je přece to, když si uvědomíte, že si i ten, kdo vám dává radost, užívá stejnými doušky, ne?

Velké děkuju patří Patrickovi a skvělému zvuku, který zvukaři v Akropoli vykřesali. Každý nástroj a zpěv zněl perfektně. Druhé dík je za setlist: Who Will?, do které mi trochu trvalo se zamilovat, zazněla hned jako první, gradující balada, která ukázala, co v Patrickovi je a co nejspíš ještě dostaneme. Careless Talk nebo Pigeon Song neznali všichni ze sálu, ale o to lepší bylo, že Wolf oprášil i takové kousky. Plus The Bachelor (I've got hogs in the pen and corn to feed them on and all I want is someone who will feed them when I'm dead and gone), The Sun is Often Out a vyznání se ze ztráty přítele, Bluebells nebo Sheela-Na-Gig (jsem ráda, že si vybral coververzi PJ Harvey a ne Madonny). I když jsem si říkala, že se ne a ne a nenechám strhnout davem při provařených singlech Tristan nebo The Magic Position, stejně mě to pohltilo, ohrnutý nos jsem namířila zpátky k zemi a svorně skákala a řvala refrén společně s ostatními.
Jediný nedík patří hysterické slečně, která mi výkřiky jako "Ty voleeee" nebo "Sundej si kalhoty!", kdykoliv se Patrick přiblížil k okraji pódia, kazila nejen zážitek, ale i videa.

Nakonec se přiznávám, že toho kluka (říct "chlapa" by se neslušelo) bláznivě miluju, jinak bych sem nepsala něco takového. Ale upištěná fanynka nejsem. Zbožňuju hudbu, vyjadřování a poetiku (víte, je mi to blízké jako by mi to někdo vyrval přímo z vlastního srdce) člověka, kterého jsem nikdy neviděla a teď poprvé jsem to mohla zažít v jeho přítomnosti. Doufám, že nejsem jediná, na koho muzika takhle působí.

Lepší Vánoce už letos mít nemůžu.

(přidávám link na galerii na Facebooku + dvě má videa)

http://www.facebook.com/home.php#/album.php?aid=2037358&id=1000845932

Antichrist

Jsem vybíravá a ignorantská, viděla jsem jen zlomek z filmů, o kterých se hodně mluví, ale i přesto řeknu, že von Trierův Antichrist pro mě byl a bude nejlepší filmový zážitek (minimálně) tohoto roku.
Je naprosto vytříbeně minimalistiský a vyšinutý, a má tolik rovin, že probírat bych se v něm mohla jako Popelka v čočce a hrachu. Je rozdělený do kapitol skoro jako kniha - Prologue, Grief, Pain (Chaos Reigns), Despair (Gynocide), Three Beggars, Epilogue - a s každou graduje. Od černobílého, vášnivě zvrhlého Prologu, přes barevné šílenství (které se ze začátku jen blíží, uprostřed udeří a ke konci exploduje se strašným křikem) k černobílému Epilogu.

Nemyslím si, že je Antichrist pro každého a vůbec bych se nedivila, kdyby někteří diváci nezvládali scény obsahující čiré násilí a odsuzovali odhalení genitálií na plátně. Ale proboha, von Trier konečně ukázal, že psychothriller se dá natočit i takhle, a to aniž by prvoplánově šokoval, a že evropská filmografie umí být čisté umění.

A na konec vyzním nudně, ale - ta atmosféra.

"Kmen je lepkavý. Strom u cesty nesmírně vábivý."

Autobahn

My dear London... good night

Loučení je těžké a Londýn byl tak krásný, jak jen mohl být. Praha po příjezdu byla tak pustá a vulgárně šedivá, že se mi chtělo až brečet. Chybí mi tu lidé a rasová různorodost. Něco ze života jsem začala postrádat a teď doufám, že se to vrátí s příchodem podzimu, kdy mě nebude dusit oblak letní ospalé lenivosti a nedýchatelna.


Měly jsme se skvěle. San byla tak roztomilá, že bych si příští rok výlet s ní zopakovala (není nad výjezdy bez komplikací). Povalovaly jsme se v parcích a obědvaly sendviče, bránily se útoku holubů, proplétaly se v ulicích - a že hlavní třídy jsou hotový cirkus, na Václaváku chcípnul pes a ani o něj nikdo nezakopne, ládovaly se ovocem a šetřily na jídle. Kromě toho, že jsem si Londýn znovu po dvou letech osahala, trochu oprášila a vroucně objala, jsem přišla na jednu věc. Jsou tam nádherní lidé. Postavy a obličeje se tolik nemění, ale existuje v nich jakýsi větší šmrc a odvaha, která zkrášluje.


Probudit se, přejít po dřevěné podlaze do obývacího pokoje a vyhlédnout z okna na Brick Lane je příjemný pocit. I přesto, že to studí do nohou a v bytě pod vámi stále ještě pokřikují sousedi, kteří snad vůbec nepotřebují spát. Cesta do Tesca skoro připomíná každodenní život (kéž by to tak bylo!), ale že jde jen o výlet se připomene brzy, když doubledecker 8 zase jede na Oxford Street (a je plný cizinců).

Viděly jsme toho dost, ale koho by bavilo číst (a psát) o těch a oněch památkách; stejně to už všichni znají, minimálně z Google Earth jo. Takže poučím jen o jednom: marmite je sice britská specialita a údajně se z toho dá udělat úžasný horký nápoj aka marmite tea, ale chutná po droždí a sojové omáčce and you can only love it or hate it. Choose.

(umění s marmitem)

Za týden touhle dobou už budu v Londýně. Ale jsem nemocná. Od začátku roku jsem nebyla a muselo to přijít zrovna teď. Nejen, že mi nevyšel termín na PW v Londýně, dokonce se mi překřížil český koncert Final Fantasy s touhle posunutou dovolenou. A teď ta nemoc. Letošní sny se mi nějak drolí pod rukama.

Pět otázek

Blogísková hra s otázkami od Brygmi. V komentáři si můžete požádat o otázky pro sebe a já vymyslím něco, co bych se na vás ráda dozvěděla. Odpovědi budete uveřejňovat zase na blozích.

1. Existuje píseň, kterou bys mohla označit za svou nejoblíbenější?
Když nad tím budu přemýšlet, tak se odpovědi určitě nedoberu, ale jakmile jsem si tuhle první otázku přečetla, blesklo mi hlavou "Teignmouth". Takže to určitě bude ona. Je to jedna z mála písní, u které můžu říct: já to všechno vidím, já to všechno cítím - tak, jak to má být.

2. Co by sis nikdy neoblékla?
Nějakou saténovou košilku na spaní.

3. Kdyby se o tobě točil film, kdo by tě hrál a kdo by byl režisér?
Mám ráda Asiu Argento, ale nejsme si vůbec podobné. Možná bych si teda vybrala Rose Byrne. Režiséra netuším, ale Renč to určitě nebude.

4. Kterou fikční postavu bys chtěla vidět ve spodním prádle?
Midori z Norského dřeva bych chtěla vidět, jak si sundává spodní prádlo před fotkou mrtvého tatínka a pak před ní roztahuje nohy.

5. Jak vidíš sebe za deset let?
Za deset let zrovna v tuhle dobu přijedu z Londýna do Prahy na dovolenou, nebudu sama a budeme se zrovna teď před jedenáctou procházet v tom dusnu v noci po městě, držet se za ruce a taky šlapat na všechny jinak barevné dlažební kostky.

Uličnice

Ty protivný vlasy jsem si ostříhala sama. Byl čas na změnu. Nataša stejně odjela – jako by to všechno byl jen nějaký špás a nedůležitý románek. To přehnala. Několik nocí po jejím zmizení jsem před usnutím z polštáře sbírala její dlouhé černé vlasy a omotávala si je kolem prstů tak, jako si omotala ona mě. Hodně jsem brečela, litovala se a měla pocit, že jsem dítě, na které zanevřel celý svět.

Listy na stromu ve dvoře sice vším tím steskem nezežloutly, ale neměly k tomu daleko. Pod tíhou bolesti z neopětované, odvržené lásky jsou chodila ohnutá jako stařena. Jako bych o tomhle už něco nevěděla – nejklišovitější téma knih a filmů, a stejně jsem si jím nechala podrazit nohy přímo na startu svého zdánlivě naplněného citového života.

Ostříhala jsem se, všechny vlasy vyhodila mezi odpadky a začala se litovat ještě víc.

Vrátila se týden po té neděli, kdy mě opustila bez vysvětlení. Cestovní tašku radostně shodila v předsíni za dveřmi a div, že nezavolala "Miláčku, máš mě zpátky!“. Pak si povzdechla, jak je Praha v srpnu rozpálená a suchá, chytla mě do náruče, prohrabovala se mi v ostříhaných vlasech, šeptala: "Vypadáš příšerně. Máš to jako vrabčák," a potutelně, uvolněně se u toho uchichtávala. Nebyla to bůhvíjak legrační situace. Musela jsem ji vroucně, násilnicky políbit na horké, vyschlé rty, abych si utrhla aspoň kousek z toho bezstarostného štěstí zpátky pro sebe. Jinak by mě to snad zabilo.