Žádné manýry, sporé osvětlení, hudba bez nabubřelých gest. Owen Pallett napnutý jako tětiva luku, míří, střílí, můj dech nesmí ani na chvíli opustit plíce, cítím, že mi každou chvílí explodují i se srdcem. Při děsivě vypjatých houslových sólech se ale nedá ani na chvíli vydechnout.
Synek entomologů si nás v NoDu pěkně vychutnal. Vlastně to bylo vzájemné. Nevím, co říct. Co bylo lepší - housle použité jako bubínek, struny zbité smyčcem, orgastický pulsující začátek Lewis Takes Off His Shirt nebo pot stékající z Owenovy tváře na housle? Ten člověk, co někde řekl "Po tomhle je mi líto všech dalších letošních koncertů", měl pravdu.
Přesto je ten zážitek moc prchavý. Uvnitř bookletu alba je zvláštní poděkování Patrickovi Borjalovi - tak to já se chci ráno probudit v těle Patricka Borjala s Owenem po boku a poslouchat ho hrát a hrát a hrát každý den až do konce života. Některé věci, a koncerty obzvlásť, by prostě neměly končit tak rychle.
PS (jak je dobrým zvykem): Ale ta owenovská taška je skvělá.
0 komentářů:
Přidat komentář