Eru a nnele mladá a neklidná

2011-09-21T15:41:00.004+02:00

Ding dong, čarodějnice je mrtvá a nám konečně začala další sezóna Glee!

A já se po nešťastné události letošního května zabydluju v novém bytě, což by šlo o hodně rychleji, kdybych nebyla tak líná vybalovat a uklízet.
Navíc mě úplně přestalo bavit chodit na internet. Zase mnohem víc čtu, občas něco nakreslím a po hektickém srpnu, který jsem téměř celý prostěhovala (zkuste si narvat 3+1 do 1+1), se znovu věnuju přerušenému psaní své budoucí novely s rozkošnými hrdinkami :)

2011-07-08T23:11:00.003+02:00

(Jedna oblíbená scéna z n e j o b l í b e n ě j š í h o seriálu. Zanedlouho nejspíš napíšu víc, protože Glee sice nyní prožívá letní natáčecí hiatus, ale celé jaro mě neuvěřitelně těšil. Prostě Glee a já jsem hrdý Gleek, co bude mít zanedlouho své Born This Way tričko.)

2011-05-16T20:51:00.003+02:00

Jestli zdárně dokončím školu (jeden měsíííc), tak si bezpodmínečně nadělím tohle!! Haha, geniálnější věc zatím nebyla vynalezena.

http://www.figures.cz/1-Dexter-menici-se-hrnek-Dexter-Morgan-946

Imaginární lásky

2010-11-17T23:38:00.005+01:00

Už vás nějaký film, nebo jen jediná jeho scéna, vzrušoval natolik, že to bylo jako balancovat za tmy v otevřeném okně v pátém patře, nebo líbat svou první lásku a dělat, že to není nic nového? Právě u necelých tří minut Imaginárních lásek na včerejší premiéře se mi rozklepala kolena (a hlavní podíl na tom má The Knife, pohled Monii Chokri nebo Niels Schneider prostříhaný kresbami Jeana Cocteaua (?)). To je vlastně jedno.

Jak se plní sny // CocoRosie 24.7.2010 v Praze

2010-07-26T13:33:00.005+02:00

Doma je tam, kde je to barevné, kde se zběsile točí kolotoče, zní hudba a ženy nejsou vážnými tvářemi, ale rozjívenými holčičkami na dětském hřišti. Jedna z nich, Sierra Casady, skáče kolem dřevěné harfy jako by napodobovala šamanský tanec, druhá, Bianca, stojí trochu zaraženě v koutě a sype ze sebe verše na pomezí odplivávaného rapu. Je mi tak pěkně, když vím, že tohle jsem už tak dlouho chtěla zažít.

Malé, nadšené dítě v sobě nikdy nesmíte nechat vydechnout.

2010-05-29T11:28:00.008+02:00

Tak se na blogu pěkně ukázalo, jaká jsem. Nic nedotáhnu do konce. Přesto pořád doufám, že jednou to písničkaření dojedu, ale nejspíš až po zkouškovém, které mi teď přeťalo veškeré plány vedví. Je toho hodně, hodně, hodně a psaní mě vážně přestává bavit. Čekám jen na léto a prázdniny, kdy se z něj snad opět stane i radost a já začnu pracovat na knize, která bude zároveň diplomkou.

Stihla jsem zažít báječný literární víkend na Vysočině s naší vyšší dívčí (nejlepší holky na škole :)), dozvědět se, že se mi bortí klenba na noze a zeleně odvolit.

Po dlouhé době jsem se podívala na pár filmů. Mezi nimi jeden starší, můj oblíbený, a jeden zbrusu nový.

Kdo by do módního návrháře Toma Forda řekl, že natočí film, který ihned získá nominaci na Oscara. Dovedu si představit reakce kritiků, ale čert to vem. Minimalistický scénář převedený na film s velkou uměleckou představivostí.

DAY 11 / A SONG THAT NO ONE WOULD EXPECT YOU TO LOVE

2010-04-28T23:28:00.002+02:00

Film - Napoleon Dynamite - proslulá taneční scéna. Ta písnička od Jamiroquaie je prostě boží. You know this boogie is for real!

Jamiroquai - Canned Heat

DAY 10 / A SONG FROM YOUR FAVOURITE BAND

2010-04-27T21:18:00.002+02:00

Myslím, že moji rodiče Sonic Youth několik let upřímně nesnáší. Narozdíl ode mě si noise rock neoblíbili a nepochopili, že jsem v Sonic Youth kdysi objevila něco, za co jsem hrozně vděčná - absenci otravného, rockového zvuku elektrické kytary, na který jsem už nějakou dobu mírně alergická. Song Sunday z roku 1998 ukazuje přesně, v jakém období se tenkrát newyorkská kapela nacházela: přesně na půli cesty mezi svými (někdy až smrťácky) nářezovými začátky a současným stavem, kdy překvapivá melodičnost povznáší jejich tvorbu do další úrovně. Nemůžu nedodat, že Thurston Moore a Macaulay Culkin vypadají v klipu téměř jako otec a syn :)

Sonic Youth - Sunday

DAY 09 / A SONG THAT MAKES YOU FALL ASLEEP

2010-04-26T20:33:00.002+02:00

Nejtěžší je usnout v autobuse. Nebo s bolestí hlavy. Hudba Metallic Falcons je krásná, ale tak nějak jinak - nazvat jí ukolébavkou nemá znít vůbec pejorativně. Ambientní zvuky krajiny a snů se u nich lísají ke chrapotu starých gramofonových desek a vzdálenému úpění indiánských rituálů. Soundtrack spánku.

Metallic Falcons - Four Hearts

DAY 08 / A SONG YOU CAN DANCE TO

2010-04-22T23:16:00.001+02:00

Netančím, naprosto ne. Poklepávám nohou do rytmmu skoro u každé písně, ale drzá Britka La Roux by mě možná přeci jen rozhýbala o něco víc.

La Roux - Growing Pains

DAY 07 / A SONG THAT REMINDS YOU OF A CERTAIN EVENT

2010-04-21T21:33:00.002+02:00

Večer v Oku tématicky věnovaný Nicku Caveovi. Dokumenty, vystoupení Phila Shoenfelta, promítání filmu The Proposition. Jak by už jen tohle nemohlo být dobré? A k tomu jeden zvláštní zážitek, který se mi stal během závěrečných titulků filmu a nedovedu o něm říct, jestli vůbec bylo dobře, že se stal. Ale ne, nelituju.

Nick Cave & Warren Ellis - The Rider Song

DAY 06 / A SONG THAT REMINDS YOU OF SOMEWHERE

2010-04-20T23:31:00.002+02:00

Na Anglii mám samé pěkné vzpomínky. Hlavně na loňskou návštěvu. Dokonce i na Kate Bush tam v srpnu došlo. A zrovna tuhle mám od Kate Bush nejradši.

Kate Bush - Oh England, My Lionheart

DAY 05 / A SONG THAT REMINDS YOU OF SOMEONE

2010-04-19T23:54:00.003+02:00

Yonderboi - Love Hides

DAY 04 - A SONG THAT MAKES YOU SAD

2010-04-18T20:37:00.002+02:00

Je to zkrátka Antony. Jeho hudba je krásná a dojemná, zpěv plačtivý a silný, písně hořkosladké. Je to Antony a já mám pro toho něžného obra slabost.

Antony & The Johnsons - Atrocities

DA 03 / A SONG THAT MAKES YOU HAPPY

2010-04-17T21:03:00.002+02:00

Nejjednodušší volba ze všech dvaceti dní. Lotyšské Brainstorm poslouchám už tolik let, že.. no, panejo. Ve třinácti jsem byla na jejich koncertě v Praze, což byl můj první navštívený koncert vůbec. Od té doby jsem je viděla ještě jednou a zase to bylo takové, jako před těmi lety na Brumlovce - jako když vás něco nabije energií a optimismem na spoustu dalších dní dopředu. A přitom by se řeklo, že jde jen o takový neškodný poprock. No zřejmě, ale pro mě jsou pořád děsně dobří. Před měsícem jim vyšlo nové Album, Years and Seconds, brousím si na něj zoubky.

Brainstorm - Tin Drums

DAY 02 / YOUR LEAST FAVOURITE SONG

2010-04-16T19:27:00.004+02:00

Nikdy bych neřekla, že poslech něčeho může fakt bolet, ale Eamon mi to dokázal. Zhrzenej týpek s hlasem mutujícího kluka, kterej za sebou v klipu tahá svou bandu kámošů ve vytahanejch teplákovkách. Týpek, co měl fakt zlou a bezcitnou holku a zpívá o tom při tý nejhorší, nejupachtějnější árenbíčkový melodii.

Eamon - Fuck It (I Don't Want You Back)

DAY 01 / YOUR FAVOURITE SONG

2010-04-14T19:41:00.004+02:00

Na jednom blogu (konkrétně u SaMarBe) jsem si vypůjčila hru, hudební dvacítku na dvacet dní. Žádné přiblbé "Kolik máš domácích zvířátek?". A jelikož se můj blog na dlouhou dobu zcela vyčerpal, beru tohle jako příjemný jarní větřík do zatuchlého prostoru.

David Sylvian - Riverman

Chtěla jsem napsat, jak je zajímavé, že si vůbec nepamatuju na okolnosti svého prvího setkání se Sylvianovou hudbou. Po chvíli přemýšlení jsem si na to samozřejmě vzpomněla - závěrečné titulky jedné anime série, který jsem před pár lety sledovala, za každým dílem doprovázela píseň For the Love of Life. Bylo to něco zcela nevídaného - představte si hlas zadumaného hudebního mága po kresleném nášupu japonského noir seriálu. Zdánlivě kombinace, která nejde dohromady, ale na mě to tenkrát ohromně zapůsobilo. A ač je pro mě Sylvianova poslední deska Manafon téměř neposlouchatelná, jeho starší věci jsem si extrémně oblíbila. Riverman je píseň, která zní jako klokotání temných vod a kdykoliv si Sylviana pouštím, musí být přítomna.

Day 01 / Your favourite song
Day 02 / Your least favourite song
Day 03 / A song that makes you happy
Day 04 / A song that makes you sad
Day 05 / A song that reminds you of someone
Day 06 / A song that reminds you of somewhere
Day 07 / A song that reminds you of a certain event
Day 08 / A song that you can dance to
Day 09 / A song that makes you fall asleep
Day 10 / A song from your favourite band
Day 11 / A song that no one would expect you to love
Day 12 / A song that describes you
Day 13 / A song from your favourite album
Day 14 / A song that you listen to when you're angry
Day 15 / A song that you listen to when you're happy
Day 16 / A song that you listen to when you're sad
Day 17 / A song that you want to play at your wedding
Day 18 / A song that you want to play at your funeral
Day 19 / A song that makes you laugh
Day 20 / Your favourite song at this time last year

Owen Takes Action

2010-03-17T22:14:00.003+01:00

Žádné manýry, sporé osvětlení, hudba bez nabubřelých gest. Owen Pallett napnutý jako tětiva luku, míří, střílí, můj dech nesmí ani na chvíli opustit plíce, cítím, že mi každou chvílí explodují i se srdcem. Při děsivě vypjatých houslových sólech se ale nedá ani na chvíli vydechnout.
Synek entomologů si nás v NoDu pěkně vychutnal. Vlastně to bylo vzájemné. Nevím, co říct. Co bylo lepší - housle použité jako bubínek, struny zbité smyčcem, orgastický pulsující začátek Lewis Takes Off His Shirt nebo pot stékající z Owenovy tváře na housle? Ten člověk, co někde řekl "Po tomhle je mi líto všech dalších letošních koncertů", měl pravdu.
Přesto je ten zážitek moc prchavý. Uvnitř bookletu alba je zvláštní poděkování Patrickovi Borjalovi - tak to já se chci ráno probudit v těle Patricka Borjala s Owenem po boku a poslouchat ho hrát a hrát a hrát každý den až do konce života. Některé věci, a koncerty obzvlásť, by prostě neměly končit tak rychle.

PS (jak je dobrým zvykem): Ale ta owenovská taška je skvělá.

2010-03-14T19:41:00.002+01:00

Některé klipy jsou prostě lepší než ty ostatní. Tohle jsou The Knife - Pass This On.

WWW

2010-03-03T15:14:00.004+01:00

Zvukové orgie a orgasmus v rozkladu duševním. Sifon a Typlt a zelektrizovaný drát, co díky nim protíná žaludek. Nejlepší zážitky v mechanické zahradě ve stínu lamp. Nejasné obrazy: přemechanizovaný kůn řičí jako chroptící rez, tělo ohnuté jako tavící se karamel. Rybník plný černých slizkých ryb a lomozů. Slova a rytmus protloukající kostnatou skořápku lebky.

Nenávratné prozření.
Hutně zhudebněné řádky poezie.
Rozmasakrované výrazivo.
Zaříkávání asociačních toků.
Wzzmm...
WWW.
WWWWWWW.
WWWWWWWWWWWWWWWW.
WWWWWWWWWWWWWWWWWW.
WWW.

Owen Pallett: Heartland

2010-02-21T20:43:00.006+01:00

Tohle mě baví! Vsadím se, že lednové album Heartland, v pořadí třetí hudební dítě kanadského houslisty a zpěváka Owena Palletta (nepočítám-li EP), bude jednou z desek roku 2010 a vážně se těším, až se s ním setkám příští rok v Arše na další hudebně-publicistické bilanci uplynulého roku.

Poslouchat Heartland je jako zažít jeden z nezapomenutelných, neopakovatelných zážitků - s jakousi pohádkovou knihou posledních let, kterou píše sám Pallett a je o farmáři Lewisovi - Owenově fiktivním alter-egu (nebo multi-egu? Owen ve svých písních zároveň promlouvá sám k sobě jako k třetí osobě č.j.) ve světě Spectrum, kterému vládne krutá Modrá Imelda.
Loňské EP Spectrum bylo ochutnávkou, vlastně přesněji prologem. A sotva zapadne do přehrávače Heartland, vcucne každého do intrik a radostí světa, ve kterém ze země místo klasů obilí vyrůstají struny houslí a namísto bičem jsou rebelové vypláceni smyčcem.
Heartland je stále ještě intimní, ale i neskutečne epické, a to bez toho, aby se Owen opíjel manýrismem. Opije jedině všechny na dosah - ale ničím, po čem by následovala zlá kocovina. Jen nekonečné pláně naprostého nadšení a smyslového opojení.

Kvůli takovým deskám bych radši obětovala svůj zrak, než sluch.

PS: http://nod.roxy.cz/?p=916

Lewis Takes Action

Dorian Gray roku 2009

2010-01-12T00:12:00.004+01:00

Nestavěla jsem se nikdy nadšeně k tomu, že se natáčí nová adaptace Obrazu Doriana Graye, k tomu v hlavních rolích s Benem Barnesem a Colinem Firthem. To nakonec, ač jsou oba herci typově naprosto mimo napsané charaktery, bylo to nejmenší. Barnes byl celkem slušný Dorian, Firtha nemám ráda a raději bych lorda Henryho viděla jako štíhlého šviháka než jako sedláka, co si zrovna vyjel do města ve svém parádním obleku.
No dobře, film do velkých kin a pro masové publikum. Při první polovině filmu jsem to brala plně na vědomí a docela dobře se bavila.
Ke konci už to byla jen přehnaná spatlanina, která brala z novely jen nutný základ a všechno ostatní přetvořila k divácky atraktivnější verzi. V náznacích se možná objevovalo to, co Wilde psal, ale jak například uvěřit Dorianovi jeho přeměnu ve zhýralou bestii, když ho tak film ukazuje prakticky od začátku (upjatě slušným a plachým mladíkem je jen prvních třináct minut)? Sibyla hraje Ofélii? Dorian byl bičován svým strýcem, cože?! Henryho dcera, která Doriana obrátila na cestu dobra? V jaké verzi novely nechal Oscar Wilde zničit obraz při výbuchu celé půdy, který navíc úmyslně připravil lord Henry? Proboha, v žádné, jsem úplně v šoku.
A to jsem jen chtěla vidět film, který by tvůrci natočili s důkladnou znalostí předlohy - přečíst si výtah na Wikipedii nestačí, pane Parkere.

Člověk, co je možná i vlk, byl v Praze.

2009-10-17T15:44:00.011+02:00

V pátek 16. října přišel po půl deváté na pódium klubu Akropolis nesmělý mladík v červených kalhotách. Kdybych nějakým způsobem přišla o paměť, stála tam jako neznalý člověk a nevěděla, kdo je božský rošťák Patrick Wolf, považovala bych ho za trochu excentričtějšího kluka od vedle, co přišel zahrát svoje písničky. Jenže já i zbytek dobře naladěného publika věděl, co od něj čekat. Že brzy začne jako principál ve svém šapitó práskat bičem, určovat tempo a zbytkem koncertu procválá jako divoký kůň.

S obavami jsme přišla pro nejistý zážitek. Potom, co mě poslední deska poměrně znatelně zklamala, jsem čekala, jaký kus masa mi Patrick předhodí a jestli ho zhltnu jako hladový pes nebo raději vybíravě odmítnu. Jeho vystoupení do roku 2006 bývala úžasně skromná a pokorná, v posledních dvou letech se z nich stala show, při které kapela bezchybně sype písně jako esa z rukávu a Patrick ovládá publikum luskáním prstů a přitom odhazuje svršky. K jeho štěstí je pořád talentovaný, perfekcionistický a ohromný zpěvák (žádný záznam na youtube nemůže vystihnout, jak silně jeho hlas z ní, když vám jde od mikrofonu přímo do uší), i když mi je líto, že klasický klavír prohodil za elektrickou kytaru (jako by jich nebylo všude jinde dost).

Nesmělost a odtažitost vyměnil za potutelný úsměv a tím udělal tu nejlepší věc toho večera: nevím, jestli jsem sama, kdo to tak vidí, ale zdál se mi neuvěřitelně potěšený, spokojený a šťastný. Zlatý hřeb večera je přece to, když si uvědomíte, že si i ten, kdo vám dává radost, užívá stejnými doušky, ne?

Velké děkuju patří Patrickovi a skvělému zvuku, který zvukaři v Akropoli vykřesali. Každý nástroj a zpěv zněl perfektně. Druhé dík je za setlist: Who Will?, do které mi trochu trvalo se zamilovat, zazněla hned jako první, gradující balada, která ukázala, co v Patrickovi je a co nejspíš ještě dostaneme. Careless Talk nebo Pigeon Song neznali všichni ze sálu, ale o to lepší bylo, že Wolf oprášil i takové kousky. Plus The Bachelor (I've got hogs in the pen and corn to feed them on and all I want is someone who will feed them when I'm dead and gone), The Sun is Often Out a vyznání se ze ztráty přítele, Bluebells nebo Sheela-Na-Gig (jsem ráda, že si vybral coververzi PJ Harvey a ne Madonny). I když jsem si říkala, že se ne a ne a nenechám strhnout davem při provařených singlech Tristan nebo The Magic Position, stejně mě to pohltilo, ohrnutý nos jsem namířila zpátky k zemi a svorně skákala a řvala refrén společně s ostatními.
Jediný nedík patří hysterické slečně, která mi výkřiky jako "Ty voleeee" nebo "Sundej si kalhoty!", kdykoliv se Patrick přiblížil k okraji pódia, kazila nejen zážitek, ale i videa.

Nakonec se přiznávám, že toho kluka (říct "chlapa" by se neslušelo) bláznivě miluju, jinak bych sem nepsala něco takového. Ale upištěná fanynka nejsem. Zbožňuju hudbu, vyjadřování a poetiku (víte, je mi to blízké jako by mi to někdo vyrval přímo z vlastního srdce) člověka, kterého jsem nikdy neviděla a teď poprvé jsem to mohla zažít v jeho přítomnosti. Doufám, že nejsem jediná, na koho muzika takhle působí.

Lepší Vánoce už letos mít nemůžu.

(přidávám link na galerii na Facebooku + dvě má videa)

http://www.facebook.com/home.php#/album.php?aid=2037358&id=1000845932

Antichrist

2009-09-19T12:17:00.003+02:00

Jsem vybíravá a ignorantská, viděla jsem jen zlomek z filmů, o kterých se hodně mluví, ale i přesto řeknu, že von Trierův Antichrist pro mě byl a bude nejlepší filmový zážitek (minimálně) tohoto roku.
Je naprosto vytříbeně minimalistiský a vyšinutý, a má tolik rovin, že probírat bych se v něm mohla jako Popelka v čočce a hrachu. Je rozdělený do kapitol skoro jako kniha - Prologue, Grief, Pain (Chaos Reigns), Despair (Gynocide), Three Beggars, Epilogue - a s každou graduje. Od černobílého, vášnivě zvrhlého Prologu, přes barevné šílenství (které se ze začátku jen blíží, uprostřed udeří a ke konci exploduje se strašným křikem) k černobílému Epilogu.

Nemyslím si, že je Antichrist pro každého a vůbec bych se nedivila, kdyby někteří diváci nezvládali scény obsahující čiré násilí a odsuzovali odhalení genitálií na plátně. Ale proboha, von Trier konečně ukázal, že psychothriller se dá natočit i takhle, a to aniž by prvoplánově šokoval, a že evropská filmografie umí být čisté umění.

A na konec vyzním nudně, ale - ta atmosféra.

"Kmen je lepkavý. Strom u cesty nesmírně vábivý."

2009-09-04T16:57:00.002+02:00

Autobahn

My dear London... good night

2009-09-01T12:40:00.016+02:00

Loučení je těžké a Londýn byl tak krásný, jak jen mohl být. Praha po příjezdu byla tak pustá a vulgárně šedivá, že se mi chtělo až brečet. Chybí mi tu lidé a rasová různorodost. Něco ze života jsem začala postrádat a teď doufám, že se to vrátí s příchodem podzimu, kdy mě nebude dusit oblak letní ospalé lenivosti a nedýchatelna.

Měly jsme se skvěle. San byla tak roztomilá, že bych si příští rok výlet s ní zopakovala (není nad výjezdy bez komplikací). Povalovaly jsme se v parcích a obědvaly sendviče, bránily se útoku holubů, proplétaly se v ulicích - a že hlavní třídy jsou hotový cirkus, na Václaváku chcípnul pes a ani o něj nikdo nezakopne, ládovaly se ovocem a šetřily na jídle. Kromě toho, že jsem si Londýn znovu po dvou letech osahala, trochu oprášila a vroucně objala, jsem přišla na jednu věc. Jsou tam nádherní lidé. Postavy a obličeje se tolik nemění, ale existuje v nich jakýsi větší šmrc a odvaha, která zkrášluje.

Probudit se, přejít po dřevěné podlaze do obývacího pokoje a vyhlédnout z okna na Brick Lane je příjemný pocit. I přesto, že to studí do nohou a v bytě pod vámi stále ještě pokřikují sousedi, kteří snad vůbec nepotřebují spát. Cesta do Tesca skoro připomíná každodenní život (kéž by to tak bylo!), ale že jde jen o výlet se připomene brzy, když doubledecker 8 zase jede na Oxford Street (a je plný cizinců).

Viděly jsme toho dost, ale koho by bavilo číst (a psát) o těch a oněch památkách; stejně to už všichni znají, minimálně z Google Earth jo. Takže poučím jen o jednom: marmite je sice britská specialita a údajně se z toho dá udělat úžasný horký nápoj aka marmite tea, ale chutná po droždí a sojové omáčce and you can only love it or hate it. Choose.

(umění s marmitem)

2009-07-27T13:52:00.002+02:00

Za týden touhle dobou už budu v Londýně. Ale jsem nemocná. Od začátku roku jsem nebyla a muselo to přijít zrovna teď. Nejen, že mi nevyšel termín na PW v Londýně, dokonce se mi překřížil český koncert Final Fantasy s touhle posunutou dovolenou. A teď ta nemoc. Letošní sny se mi nějak drolí pod rukama.

Pět otázek

2009-07-02T18:50:00.002+02:00

Blogísková hra s otázkami od Brygmi. V komentáři si můžete požádat o otázky pro sebe a já vymyslím něco, co bych se na vás ráda dozvěděla. Odpovědi budete uveřejňovat zase na blozích.

1. Existuje píseň, kterou bys mohla označit za svou nejoblíbenější?
Když nad tím budu přemýšlet, tak se odpovědi určitě nedoberu, ale jakmile jsem si tuhle první otázku přečetla, blesklo mi hlavou "Teignmouth". Takže to určitě bude ona. Je to jedna z mála písní, u které můžu říct: já to všechno vidím, já to všechno cítím - tak, jak to má být.

2. Co by sis nikdy neoblékla?
Nějakou saténovou košilku na spaní.

3. Kdyby se o tobě točil film, kdo by tě hrál a kdo by byl režisér?
Mám ráda Asiu Argento, ale nejsme si vůbec podobné. Možná bych si teda vybrala Rose Byrne. Režiséra netuším, ale Renč to určitě nebude.

4. Kterou fikční postavu bys chtěla vidět ve spodním prádle?
Midori z Norského dřeva bych chtěla vidět, jak si sundává spodní prádlo před fotkou mrtvého tatínka a pak před ní roztahuje nohy.

5. Jak vidíš sebe za deset let?
Za deset let zrovna v tuhle dobu přijedu z Londýna do Prahy na dovolenou, nebudu sama a budeme se zrovna teď před jedenáctou procházet v tom dusnu v noci po městě, držet se za ruce a taky šlapat na všechny jinak barevné dlažební kostky.

Uličnice

2009-06-24T01:30:00.002+02:00

Ty protivný vlasy jsem si ostříhala sama. Byl čas na změnu. Nataša stejně odjela – jako by to všechno byl jen nějaký špás a nedůležitý románek. To přehnala. Několik nocí po jejím zmizení jsem před usnutím z polštáře sbírala její dlouhé černé vlasy a omotávala si je kolem prstů tak, jako si omotala ona mě. Hodně jsem brečela, litovala se a měla pocit, že jsem dítě, na které zanevřel celý svět.

Listy na stromu ve dvoře sice vším tím steskem nezežloutly, ale neměly k tomu daleko. Pod tíhou bolesti z neopětované, odvržené lásky jsou chodila ohnutá jako stařena. Jako bych o tomhle už něco nevěděla – nejklišovitější téma knih a filmů, a stejně jsem si jím nechala podrazit nohy přímo na startu svého zdánlivě naplněného citového života.

Ostříhala jsem se, všechny vlasy vyhodila mezi odpadky a začala se litovat ještě víc.

Vrátila se týden po té neděli, kdy mě opustila bez vysvětlení. Cestovní tašku radostně shodila v předsíni za dveřmi a div, že nezavolala "Miláčku, máš mě zpátky!“. Pak si povzdechla, jak je Praha v srpnu rozpálená a suchá, chytla mě do náruče, prohrabovala se mi v ostříhaných vlasech, šeptala: "Vypadáš příšerně. Máš to jako vrabčák," a potutelně, uvolněně se u toho uchichtávala. Nebyla to bůhvíjak legrační situace. Musela jsem ji vroucně, násilnicky políbit na horké, vyschlé rty, abych si utrhla aspoň kousek z toho bezstarostného štěstí zpátky pro sebe. Jinak by mě to snad zabilo.

Antony je jako můj první kluk

2009-06-16T11:15:00.005+02:00

Dnes mi v vyšel první článek, oficiálně v médiu, na internetové NeKultuře.cz. To už jsem skoro velká holka, co? Jedná se o recenzi velmi dobré desky The Crying Light a přečíst si ji můžete tady:
http://www.nekultura.cz/hudba-recenze/the-crying-light-utecha-v-objeti-antonyho-hegartyho.html#next
A další už jsou na cestě.

Věnováno dance

2009-05-18T20:46:00.001+02:00

Reflex v končinách, kam ani slunce nedohlédne

2009-03-22T20:37:00.004+01:00

"(...) Druhý faktor je krize mužské role a narůstající agresivita a faličnost žen v postmoderní společnosti. S detabuizací sexuality a růstem počtu falických hyder se křehcí a citliví mladí muži stále častěji uchylují k homosexuálnímu chování, protože si to radši odbaví (byť v jádru heterosexuálové) se stejně citlivým kamarádem než s pragmatickou, studenou a dominantní ženou, na jakou si prostě netroufnou."
(Reflex 12/2009)

Co to v tom Reflexu zase melou za sračky? Vždyť tohle už ani není vtipné. Znechucení přebije jen fakt, že jsem natěšená na (snad) dubnový Živel, který bude opět plný kvalitního čtení.

PS: Nebetyčně mě potěšilo (původně jsem napsala "pobavilo", asi na tom podvědomí něco bude), že nový singl Placebo je ještě horší, než nový sado-maso singl Patricka Wolfa, yeah :)

Olga a Milada

2009-03-11T21:40:00.003+01:00

Můj dědeček tančil na plese s Miladou Horákovou a stalo se to krátce předtím, než byla před osudným procesem uvězněna. Dnes jsem ji viděla na dobových záznamech ze soudu v novém dokumentu Olgy Sommerové, Do samoty v tanci. Připomněla mi Danu Medřickou a padla na mě tíha slova "smrt", protože při čtení textů a fakt si nikdy neuvědomím, co to vlastně znamená.
Návštěva Olgy Sommerové, která osobně film uváděla, byla skvělá. Po promítaní jsme diskutovali a živé dojmy zní následovně: je drobná, charismatická, upřímná a má ostré lokty. Zpočátku se zdála arogantní - ale zas ne moc - a trochu odtažitá, což pak vyvážila příjemnou bezprostředností a roztomilými pohyby rukou (které tak upoutaly mou pozornost).
Doteď mi v uších zní, co říkala o času (a času mládí) a myslím na to, jak hroznou má ve svém věku, moudrosti a zkušenosti pravdu.
A je rozhodně krásná a myslím, že mě strašně zaujala. Dovedla bych s ní strávit hodinku nebo dvě v soukromí a vést naprosto soukromý a nefilmový rozhovor.

My name is Milk, Harvey Milk

2009-02-21T19:19:00.008+01:00

Obdivovatelé zesnulého Heatha Ledgera už by mohli sklapnout sanice (které jim ze všeho toho úžasu nad Jokerem stále padají k zemi) a zaměřit se spíš na Seana Penna, který nejenže se s fyzickou podobou Harveyho Milka popasoval docela přesně, ale hlavně předvedl skvělý herecký výkon.

Milk jsem viděla dříve, než jsem v to doufala; do Světozoru mě vyhnala akutní činorodost, která mě posledními dny zachvacuje (hodit za hlavu flákání se, hraní zbytečných her a konečně začít dělat něco pro sebe). Filmy Guse Van Santa mám poměrně ráda, ale zvednout ze židle jsem se jimi nikdy nenechala. Předpoklad natočit skutečně dobrý a věhlasný gay film měl Van Sant už dlouho, jen se motal někde mezi příležitostí chopit se ho a jinými projekty. Částečně nakročil už v krátkém segmentu pro Paris, je t'aime, kde mu plány přetnula stopáž a povídková koncepce celého filmu.

Příběh Harveyho Milka je v podání Van Santova týmu a herců (ne)uvěřitelný, jímavý (krátká scéna s chlapcem na vozíku je mnohem sugestivnější, než finále konzumně sterilní Brokeback Mountain), ale přesto reálný a myslím, že i bez problémů přijatelný pro většinu publika.

Herci mnohdy šlapou po hraně, kde je ztvárnění jejich role naprosto brilantní - a o kousek dál už začíná parodie, ve které vlastně nešťastně smočí špičky jen Diego Luna. Sean Penn tu a tam sáhne po náznaku nechvalně proslavených "teplých manýrů", které se gayům prostě přisuzují, ač se jim celá komunita brání, ale ruku na srdce - na něčem se to zakládat musí. A právě to dělá z jeho Milka znovu živoucí, uvěřitelnou postavu.

PS: Ekvivalentem ke slovům San Francisco jako by vždy bylo slovo svoboda. V době Milka zmítala Spojenými státy Proposition 6, nedávno, během probíhajících prezidentských voleb, to byl ústavní dodatek Prop 8 odebírající stejnopohlavním párům právo sňatků (např. v inkriminované Kalifornii). Jak nešťastné a trapné, Ameriko.

(Obsáhlejší recenze možná brzy na webu.)

EU chce Bavorům odslanit preclík,

2009-02-19T19:59:00.002+01:00

dočetla jsem se dnes na ČTK. Kam ten svět spěje.

2009-01-30T14:59:00.001+01:00

- prázdno, ale -

potloukám se s nohama na stole
pobavte se s panem Hansem

2009-01-12T11:08:00.001+01:00

Na letošní rok mám příznivý horoskop:

V roce 2009 byste se měli dočkat většího pochopení ze strany blízkých členů rodiny i přátel. Lidé více ocení váš charakter a přijmou vás takové, jací jste, bez ohledu na to, že se třeba v povaze i názorech dost lišíte. Potěší vás obecná zvýšená tolerance ve společnosti. Budete vlídně přivítáni snad všude, kam přijdete. Dejte jen pozor na příliš úlisné osoby, které vám schválně lichotí, aby tak dosáhli osobních zájmů.

Chtěla bych mít rande a v tom mrazu pak před domovními dveřmi dostat studenou pusu. Ale to bych asi nejdřív musela zhubnout a osmělit se a začít víc pít. Dnes jsem měla příšerné sny. Může za to ta kniha, na kterou jsem četla recenzi; naštěstí už nevím, jak se jmenuje, ale má celá být o tom, jak muži ovládnou ženy a celý svět. Blbý idnes nebo aktuálně, nebo kde to bylo. Teď z toho mám děsíky. Stejně bych z toho všeho potřebovala vyléčit. Asi jak jsem to psala v jedném z těch svých soukromých povídek, v Léčitelce. Ach jo, ještě pořád se trochu stydím, když říkám takové věci.

Poznámka po čarou: Harukimu Murakamimu je dnes šedesát let. V sobotu jsem byla v Luxoru, leč jsem si koupila Kosmos od Gombrowicze. Ale na Konec světa & Hard-boiled Wonderland taky dojde.

Jablko bez červa

2008-12-12T18:25:00.005+01:00

Udělala se mi ze všeho taková radost, že jsem musela jít a něco vytvořit. Je to mé první kolorování ve Photoshopu, pod ním kresba tužkou na A3 formátu. Na výsledek se dívat dá a já mám pocit, že do jara vykvetu modrým květem (a nedočkavostí).

O zpravodajství, o Einstürzende Neubauten

2008-12-11T19:25:00.003+01:00

Dnešní psaní zprávy pro Kézra mě málem zničilo. Hustila jsem ji do počítače už včera a dnes nad ní dopoledne strávila další půlhodinu. Můj slovník neobohatila, dokonce ani poznatky ze školy, ale dozvěděla jsem se jednu praktickou věc: zpravodajství mi nevoní. Jakmile od teď vezmu do rukou noviny, uvidím jen tu dřinu a krev, co novináři potí. Ale možná jsou to lidé vesměs obyčejní s představivostí na bodu nula, když z rukávu sypou fakta a ty únavné strohé věty jednu za druhou. Hlavně být korektní a nezahleděný. Nemůžu si pomoct, ale já za těmi suchými fakty vidím příběhy a senzace. Pokud bych měla pracovat v denním tisku, pak jsem nejspíš zrozená pro bulvár. Tohle zjištění má sice povadlou morálku, ale je mnohem interesantnější než obsah Hospodářských novin.

A pak jsem se přeci jen potěšila. Vánoce mě nemají rády, a tak jsem je nakopla do zadku. Nadělila jsem si originální 1/2 Mensch - mám za to, že nejlepší alba by se neměla stahovat, ale kupovat, a ačkoliv mě k Einstürzende Neubauten dostalo poměrně nové Perpetuum Mobile, ta dlouhá jízda napříč zvukovým divnolesem, k 1/2 Mensch z roku 1985 mám mnohem lepší vztah. Není to neposlouchatelné (ať už si na Muzikusu o starých albech EN tvrdí, co chtějí), je to industriální zvuková orgie s velmi primitivními rytmy a neodmyslitelným, charakteristickým a capella popěvkem v úplné začátku. Nedostanete jen to, co si pod tím popisem představíte, ale ještě něco navíc, protože Einstürzende Neubauten industrial sice nevytvořili, ale vychovali ho, když byl ještě v plenách.

A teď konečně: Abfackeln!

Moji přátelé, uplynulí přátelé

2008-12-02T20:21:00.005+01:00

Touhle cestou bych se chtěla omluvit sama sobě, Roderikovi a Alane (jestli blog čtou, což nevím), že tak sprostě setrvávám v nečinnosti a nepíšu články ani prózu. Mohlo by mi být hůř, ale nejlépe taky není. Doma máme problémy, každoroční předvánoční, byť jsem na ně zvyklá, tak jsem se ještě stále nenaučila obrnit se a trochu mě to sráží na duchu. Něco chystám, ale zaplavily mě školní seminárky (obzvlášť jedna velice protivná na heuristiku).

Mrzí mě, že už téměř nejsem v kontaktu s člověkem, který mě inspiroval. Díky němu jsem udělala tu nejlepší věc tohoto roku a později díky ní získala zase o něco víc sebedůvěry a naděje. Dělí nás příliš velká vzdálenost a cizí lidé (co jsou strašně nepřejícní, ignorantší a srabové) a já nejsem zasranej pták, abych přeletěla několik evropských řek.

Sad byl plný spadaných a pomalu tlejících jablek, vos a včel. Agnieszka jím šlapala jen ve svých lehoučkých sandálech, úzké hnědé řemínky jí obepínaly malé bosé nožky a já poznal, co se Wojciechovi na ní tak líbí.
Nějakým způsobem byla spjatá s venkovem; šaty měla v barvě mléka a vlasy v barvě dozrálé sklizně. Nehodila by se mezi betonové bloky a spěšné ulice Varšavy, byla prostá, ale ne hloupá, a úzkost velkoměsta by ji sežrala jako ovocný koláč.

Ende neu, ende neu, ende neu.

2008-12-01T20:45:00.003+01:00

Zwei grosse schwarze Raben
fressen die Pflaumen aus dem Baum
Ob die andre Stadt mich lieb hat …?
In der Enklave meiner Wahl
in der ich mich verberg’
in Nagorny Karabach

Nagorny Karabach

Die Stadt liegt unter Nebel
Ich bin auf meinem Berg
In meinem schwarzen Garten
zwischen Himmeln eingeklemmt
in der Enklave meiner Wahl
in der ich mich versteck
in Nagorny Karabach

Je dobré vracet se ke starým láskám. A důležité, rozhodně je to důležité.

2008-11-19T19:26:00.003+01:00

Před dvěma dny mě probudilo krvácení z nosu. Teď mi nic není a cítím se pořád stejně prázdně, vykrváceně. A přitom nechci být. Vzpomenu si na Ústřici a na to, jak vyprávěl o porážení dobytka, a je mi zle, ale ne z mojí krve, to z té zvířecí. Beru tužku, ale vše, co nakreslím, je příšerné jako pokroucený sen. Jsem znechucena z filmových příběhů. Pochybuju o sobě a bojím se toho, co jsem podnikla včera. Nemám chuť se angažovat v mezilidských rozhovorech, ba vztazích.

Václav Vokolek mi říkal, ať píšu, ale jak, když chci psát o létě a to zase nadlouho odešlo?

Hezké je akorát sedět si v křesle a poslouchat smutné (nejsmutnější) a velkolepé love songy.

Mezipatra 2008, II. část

2008-11-14T12:28:00.007+01:00

Omlouvám se. Festival skončil už před týdnem a k druhé části jakési reportáže-nereportáže se dostávám až teď.
Nezbývá nám teď než do příštího podzimu čekat na další ročník. Můj kamarád byl na Mezipatrech poprvé a nemohl se té atmosféry nabažit. Bylo nám všem dobře, scházeli jsme se v davech v potemnělých kinosálech, na schodech před Světozorem, pod koněm vysícím v Lucerně a jako kolony mravenců procházeli tou fajnovou kavárnou (s velkým klavírem) ke kinu. Vlastně jsme v tom davu nikoho neznali a síť vztahů tam jisto jistě byla značně děravá, ale naplnila nás pokojná přátelská sounáležitost. Ti spíše intelektuální chodili na diskuze a filmové perličky, ti více odvážní na půlnoční parties.

V neděli jsme se sešli před filmem Než zapomenu, kterýžto byl v programu prezentován jako příběh padesátníka Pierra, jež se s humorným nadhledem a ironií snaží... Nestojí to za řeč. Byla to nuda a nezajímavost vršená na sebe jako kopečky zmrzliny od cukráře. Z mnoha filmů se dá vytáhnout na světlo chvályhodný moment, ale tentokrát se mi žádný najít nepodařilo. Starý muž, co má jen své psaní, ale už ani to ho nenaplňuje. Nestojí o vztahy, o den, nakonec ani o život, ale zemřít stejně nechce. Uzavřený jako králík v krabici - jenže ve svém bytě. Závěrečný převlek za ženu je jen dovršením vší té absurdity.

Láska v myšlenkách dopadla o poznání lépe. Německá filmová dramata mají něco do sebe; a nejsou to jen nordicky vyhlížející muži. V případě Lásky v myšlenkách to má na svědomí možná i prostředí zralého léta, které snad vždy musí nést podobné příběhy jako ten Güntherův a Paulův. Ty vycházejí ze skutečné události v Berlíně ve 20. letech, z šíleného paktu mezi slušňáčkem Paulem a zbohatlíkem Güntherem - jejich "klubu sebevrahů", kde jedno z pravidel zní: "Love is the only reason for which we would be willing to kill". Slibný, poklidný rozjezd se zvrhává do venkovské letní noci prohýřené pitím, milováním a pohledy nevinných očí Güntherovy sestry Hilde, které každý muž padá k nohám. Když se po tvrdém vystřízlivění příběh navrací do města, je to Paul, kterého za přátelskou úmluvu čeká trpký konec.

Považuji Mezipatra za nevšední a velice dobrou kulturní záležitost. Zn: pestrý program a perfektní organizace samozřejmostí. Jak už jsem řekla v začátku, teď nezbývá než čekat. Bude to dlouhé, ale příští rok to znovu bude stát za to. Obdivuji pořadatele za schopnost přicházet s novými tématy a podle toho vyselektovat promítané snímky. Obstarat české titulky. Neopomenout neokoukanou grafickou podobu loga, propagačních materiálů nebo znělky. A pak jak jinak - Mezipatra ukazují "divné" lidi v pozitivním světle.

2008-11-09T14:09:00.006+01:00

Je sens la pluie,
l'océan et les crêpes
au citron.~~~

Mezipatra 2008, I. část

2008-11-08T13:12:00.005+01:00

Život si vzal tužku a pěkně se na nás podepsal. Život si vzal tužku a tys mě odepsal. Touhle znělkou s písní skupiny WWW začínají projekce letošního devátého ročníku gay a lesbického filmového festivalu Mezipatra - tentokrát s tématem "Život po...". V Praze tenhle netradiční projekt tradičně hostí Světozor a Lucerna. Cítím se tam jako doma. Stačí jen přeběhnout koleje.

První dvě projekce v našem výběru (doprovázela mě San) představovaly filmy Panenky a matky, blok šesti krátkých filmů, a později, v náruči zhýralé noci na Václavském náměstí, i XXX uvádí: To nejlepší z lezboporna. Jedinečné možnosti zhlédnout na kinoplátně filmy, které se běžně nepromítají, si nenechalo ujít publikum ve velmi pestrém složení. Věkový průměr se sice dal zaokrouhlit na přibližných pětadvacet, ale to by v tom byl čert, kdyby zrovna Mezipatra neměla přesahy i ve svých divácích.

Panenky a matky čítají dva animované filmy a čtyři hrané. Začíná se příběhem 1977 o dospívání kreslené holčičky, která se mění v ženu - a přesto je posměšně nazývána mužatkou. Tíží ji to jako symbolický smotek drátů v žaludku, jehož se zbaví jak? Jak jinak, než že tuhle svou "temnou stránku" promění v přednost. Film je výtvarně stejně fascinující jako další animovaný kousek, Illuminate. Ocitáme se na freak show. Bizarnosti, podivná stvoření, těla plazů a hlavy panenek - ale žádný strach, drží je přece za mřížemi a tlustým sklem. Pohledná mladá barbie nedá na varování. Neradno mladým pannám chodit do říše za mřížemi - udělají z vás dalšího freaka, queera. Otázkou zůstává, jestli tak vaši podstatu potlačí nebo probudí. Režisérka Nataly Lebouleux odvedla úžasnou práci, ukázala se jako detailistka a v práci s animací uspěla na výbornou.
Hrané částí bloku představují snímky Dive, rapperka znovudobývající dívku svých snů, Pepita, Laura, Kitty et l'utérus artificiel, komediální část o volnomyšlenkářských lesbičkách, jejich útulném karavanu, kočce citlivé na ovulaci a vysněném dítěti, Alpha, izraelský snímek o první schůzce dvou výrazně věkově od vzdálených žen, a A little tiger, půlhodinový švédský film o Simonovi, co má sice trochu nerudné sousedy, ale zato dvě milující mámy a nos na pořádné průšvihy. Společně s Illuminate řadím na post svých favoritů; a nejen pro ty nebohé psíčky.

XXX uvádí: To nejlepší z lezboporna se nebere tak vážně jako zní. Režisérka a sběratelka starých kultovních filmů, Michelle Johnson, tenhle kousek v originále pojmenovala Lezploitation. Snad ještě přiléhavější název, protože sestřih těch nejlepších scén lesbické erotiky se zdařile vyrovná starosvětsky trapným snímkům žánru exploitation. V hledáčku se zaměřila především na Jesuse Franca, (v žánru) proslulého španělského režiséra, jež má na kontě kousky jako Vampyros Lesbos (viděli jsme) nebo Markýzovu Justinu. Erotické filmy 60. a 70. rozkouskovala jako řezník, na pánev hodila jen porce pro ženské publikum a s velkým přihlédnutím k umělecké a zároveň komediální hodnotě zase složila dohromady. Nezbývá, než shrnout slovy: ženy tenkrát byly rozverné, krásné a vášnivé. A nejenom sexuální mašina, female stud, Maxine! Prostě tak rozkošně dravé, jak je režiséři chtěli mít.

Mrzí mě jen, že jsem podcenila začátek programu a neviděla Les Chansons d´Amour. Částečně si to vynahradím následujícím programem. Dám ti o tom zase vědět, blogísku.

There there!

2008-11-06T21:52:00.004+01:00

Líbilo se mi, když jsem před pěti lety pochopila Radiohead. Od té doby se stali kompletně celosvětovými - mám pocit, že kdo neposlouchá Radiohead, nemůže o sobě tvrdit, že má dobrý hudební vkus. Tvrdí se to tak? Asi ne, ale na last.fm jsou v overall chart dlouhodobě na druhém místě za Coldplay; před Beatles, Metallicou a RHCHP. A protože last.fm celkem poctivě a dostatečně dlouho sbírá informace od lidí postižených hudbou z celého světa, může to znamenat jen jediné - kapela kolem Thoma Yorkea už není jen britská stálice a headliner všech festivalů, na kterých se objeví, ale rovnou jakási blahodárná celosvětová nákaza.

Je dost nedůstojné psát o Radiohead skoro tak, jako bych je představovala. Oni se totiž nemají představovat, oni se už dávno mají znát. Jen je mi líto, že na In Rainbows stále trochu zapomínám. Hrozící amnésii léčím deskou Hail to the Thief. (Na Amnesiac dojde později - na musicserveru ho nazývají tak krásně - "další odklon od postmoderního rocku někam k sférické hudbě".)

A proto teď video z temné cesty a svatby zvířátek.

We are accidents
waiting waiting to happen
We are accidents
waiting waiting to happen

Proč straka?

2008-11-03T18:03:00.004+01:00

Máme jich plný dvůr. No vážně. Usedají tu na tom obrovském platanu a pak zase na balkónech nebo okapech. Jejich střemhlavý let dolů je vždycky adrenalinový zážitek i pro zvědavce mžourající okny do podzimu.
Jejich krása je neskutečná. Zatím sezobávají hmyz a žížaly a já jenom čekám, kdy některé vypadne ze zobáčku sluneční jantarový kamínek.

Je načase něco se sebou dělat. Zdá se, že inspirace mě opustila a ulehla k zimnímu spánku, ale já se nedám a probudím ji, i kdybych na ni měla vychrstnout kýbl ledové vody. Nakreslím ten dlouho slibovaný obraz - jediné skutečné umělkyni mezi hejnem pokrytců, báječné a dechberoucí Azize.

2008-10-23T17:28:00.003+02:00

Znám jednoho umělce a přesvědčuju ho, aby mi prodal svůj obraz. Zřejmě si myslí, že žertuju, protože mou nabídku vždy nějakým způsobem zahraje do outu. Není sice Čech, ale za jednu jeho malbu bych platila v jakékoliv měně. Ten chlap a jeho rozběsněný mužský styl mi vážně svědčí.

Takového Jacksona Pollocka bych si na stěnu asi nepověsila. Každý by vyvracel hlavu na jinou stranu a hledal v něm šokující závěry. A vůbec, už jen kvůli Shortbusu a spermatu ne.

Knižně

2008-10-19T00:05:00.003+02:00

Z dnešní filmové hodinky či snad hodinky přehrávání trailerů - protože někdy i to může stačit k oživení zážitku doneseného přes měsíci nebo roky z kina - jsem se dostala až ke knihám. Uvědomila jsem si, jak málo v současné době čtu, a zanedbávám všechny knihy, co se mi doma nahromadily díky mé slabosti pro knihkupectví nebo nájezdy na městskou knihovnu. Ne, nebudu pofňukávat nad tím, jak sporadicky čtu Lolitu a Pohřební obřad, ale spíš vypíchnu knihy, co mě za ta léta čtenářské aktivity nadchly a zaujaly jako žádné jiné.

Muminci; knihu mi kdysi koupila máma, chodila jsem možná do první třídy a předčítala mi z ní, než jsem se naučila číst sama. Byla to Čarovná zima - rozkošný svět, ale ponurý a plný osamění. Malý muminek, co se uprostřed zimy probudí ze spánku, rodiče bezstarostně spí a on se toulá domem, kde každý kus nábytku má své prostěradlo a každé tmavé zákoutí své tajemství. Překrásné (ne)dětské knížky.

1984; nevím přesně, co to zapříčinilo, ale 1984 byla i přes svůj pěkný, nenásilný styl naprostým šokem. A přitom Orwell netajil, že se pod slupkou skrývá něco tak příšerného.

A uzřela oslice anděla; Nick Cave nikdy nevyprávěl velké příběhy v honosném stylu. Jeho rukopis (ať už v hudbě, literatuře nebo filmu) je upachtěn špínou a krví, potem a deštěm, hnusem a smrtí. Oslice je kniha, která vás změní. Možná ne napořád, možná ani na měsíc nebo týden, ale bezprostředně ve dnech, kdy se noříte do jejích stránek, určitě. Euchrid a jeho mrtvej bráška, co nad ním v krabici s jedničkou bzučej mouchy.

Domov na konci světa; je sice mnohem konzumnější, než předešlé knihy, ale věhlasu zfilmovaných Hodin nikdy nedosáhla. Přesto ji považuju za Cunninghamovo nejlepší dílo. Dokončený kruh. Před Cunninghamem mi nikdo nenabídl tak krásnou knihu o lidech a jejich netradičních, přece tak normálních životech. Cunningham je totiž jako Almodóvar literatury - je součástí ženského i mužského světa a s citem je spojuje.

Nádraží Perdido; Miéville ukázal, že fantastika se dá psát i jinak, než bylo zvykem. Ten velký chlap (s hlavou holou jako koleno a bicepsy na spisovatele nevídanými) svými knihami všem vyrazil dech - a určitě nelžu, říkám-li to takhle. Ostatně o jeho Železné radě jsem nedávno psala, Nádraží Perdido má tu výhodu, že bylo první.

2008-10-02T23:06:00.003+02:00

Miss madonna, won't you give me a kiss?
One of your soft sweet lagrimas?
Miss madonna, won't you give me a kiss?
One of your soft sweet lagrimas?

Umění mám rád, umění nemá rádo tebe!

2008-10-01T11:08:00.002+02:00

Ti z vás, co tramvají (autem, ale nevylučuju ani takové, co chodí pěšky) jezdí po nábřeží kpt. Jaroše, si nemohli nevšimnout nové výplně plakátových ploch, co se vzletně nazývají Artwall galerie. Prý že umění hledá diváky. Mění lidem životy!
Po několika dnech mi to nedalo a se zvědavostí jsem otevřela www stránky umenimamrad.cz. Naivně jsem očekávala projekt rozjíždějící výtvarná portfolia ve stylu humanartu, jehož uživatelné momentálně spíš trčí na mrtvém bodě, než aby učinili pohyb (byť by to měl být jen jeden krok) vpřed.
Ten mnou naslibovaný větřík však zapáchá hnilobně, nejde od moře jako spíš od nějakého malovesnického kačáku plného sinic. Popravdě - byla jsem zděšena. To, co dnes někteří mladí lidé vydávají za umění, se zajímavostí vyrovná psímu hovínku na chodníku. Zrovna na Letné, kam se z nábřeží dostanete, je jich kolem Národní galerie plno.
Každopádně těm mladým autorům závidím dvě věci - sebevědomí a schopnost prodat i podprůměr. A to je podle mě ten největší problém všech samozvaných umělců, přeceňování vlastní tvorby. Vyrojilo se jich jako hub po dešti a vydávají svou tvorbu jako něco naprosto novátorského. (bezkonkurenčně vede velkoformátové mýdlo na umyvadlu za 2100 Kč)
Už jen čekám, kdy se prohlásí za mesiáše.

Úryvky II

2008-09-29T17:05:00.004+02:00

Obrázek svatého a visel na zdi nakřivo. Znesvěcení. A pak boží zjevení, když byl druhého dne zase vzorně vyrovnán. William se v koutku pokoje potutelně usmíval a jeho babička se zlobila. Vyhrožovala, že ho potrestá. Cíp volného svetru neurčité barvy si přetáhla přes palec a tím vlněným pahýlem otřela ušmudlané sklo na tváři svatého Jiří.
„Tohle už víckrát nedělej. A nesměj se tomu, rozumíš?“
Babička často spílala, že William je její záhuba. Takový malý ďábel, kterého jí Bůh nadělil kdoví proč. Snad za to, že se kdysi rouhala, nadávala Irům do všivých psů a čuňat, když ji před desítkami let jako Angličance odmítli poskytnout na pár nocí přístřeší, zatímco se ona toulala Corkem a hledala svou tetu, která za irským pobřežím zmizela neznámo kam.
Abych zažehnala křik a pláč, poslala jsem Williama obléknout se. Čekala jsem na něj venku, jeho psa Lvici připnula na řemen a rozhodla se, že tentokrát se k waleskému pobřeží vydáme severozápadem. Od doby, kdy jsem si doma sbalila své dva kufry a jakoby impulsivně a mimoděk se vydala trajektem do Anglie, spatřila bílé pobřeží Doveru a nechala se po železnici odvézt až do Walesu, se tohle stalo mou denní náplní.
Poznala jsem Williama – ne jako malého chlapce, ale už kvapně dozrávajícího mladíka, kterého kdysi rodiče přivezli na venkov k babičce jen s jedním dětským kufříkem. Co taky s klukem, který nemůže chodit do školy. Neuměl číst ani počítat, někdy dokonce ani neudržel příbor nebo tužku. Pomalejší, to bylo takové milé slůvko, které ve spojitosti s ním rádi používali jeho rodiče. Lékařská diagnóza ho označovala tvrdšími výrazy. A pro městské děti býval prostě blbeček.

(Zjevení, květen 2008)

Nevěděl, co přesně se od něj očekává. Zdali má být jen společníkem pro vzrušující večery trávenými nad plátny a rozdělanými barvami na paletě, nebo konkubínou.
Zatím se jen rozhlížel po bytě, který se měl na následující dva týdny stát jeho domovem. Panika se v něm vršila stejně jako odpadky v Miłoszově koši, který jimi přetékal. Přivezl ho do bytu, který měl tři místnosti – pokojík, v němž Miłosz žil (snad jako vězeň v trestanecké káznici), předsíň se špinavým kobercem a malou koupelnu, ze které se Augustinovi dělalo mdlo už teď, aniž by ji viděl.
Věděl něco o tom, že umělci žijí bohémským a bezstarostným životem, ale nebyl připravený stát se součástí něčeho takového. Začal litovat, že opustil Paříž.
Postel s kovovou, oprýskanou barvou a čistě povlečenými peřinami byla stejně ošklivá jako rozvrzaná pohovka.
Všude kolem zdí, kde jen bylo místo, stály našikmo opřené malby. Byly jich tam desítky, některé docela malé a čtvercové, nepřesahující rozměr běžného pravítka, jiná plátna byla metrová s hrubou texturou a velkými expresivními portréty, pár z nich bylo přetřeno lesklým flitrovým akrylem, takže se na slunci třpytily, jako by chtěl Miłosz přilákat všechny straky z okolí.
A pak na některých z nich poznal sám sebe. Začal se těmi obrazy probírat jako katalogem a nejistě vnímal, že někde vzadu odložil Miłosz jeho zavazadlo a přesunul se k němu. Připadalo mu to, jako by prohlížel sbírku velice tajných myšlenek, uzavřeného flirtu a kradmé lásky. Miłosz se zdál být posedlý jeho podobou, vybarvoval mu rty a tváře přemrštěnou červení, prameny vlasů odrýval v hustém nánosu barvy špachtlí a maloval ho jako nahého Eróta s břečťanovým věnečkem na vrcholku hlavy.
Napadlo ho, že on sám by se styděl, měl-li by doznat takové tajemství. Sevřel se mu žaludek. Na malbách ležel nahý a holé hýždě mu čněly do vzduchu docela nestydatě. Představil si to množství fotografií, kterými se Miłosz večer co večer probíral, inspiroval se jimi, nebo některé překresloval v nadživotní velikosti. Otočil se na něj s popuzeným pohledem, jako by se chtěl na něco zeptat, ale Miłosz ho předběhl a řekl: „Tak vidíš, opravdu jsem rád, že jsi konečně tady.“

(Augustinova svatozář, srpen 2008)

polobotě

2008-08-22T15:54:00.004+02:00

Dnes jsem si udělala výlet do Prahy, na stretko s lovely Drusilou, kde jsem dostala objednané boty. Snad ani nemusím říkat, jakou mi udělaly radost, protože pohled na ně mluví sám za sebe. Komu by neudělaly radost tak perfektní boty?

V Praze je pořád stejné vedro, poštovní schránku zase zaplnily letáky a katalogy a mně se nechce do školy. Těším se na Mezipatra a snad budou i s Ottikem.

Tohle není důležitý příspěvek. Poslední dobou jsem věcná a nechce se mi psát na blog, ačkoliv Temného rytíře v kině jsem si užila znamenitě a přemlouvala sama sebe, ať dám dohromady dojmy. Ale tak je to Batman a Nolan, všichni ví, co to znamená. Nakonec i ten Ledger odvedl opravdu dobrou práci, a to jsem ho nikdy ráda neměla.

Dívka, která mluvila s husami

2008-08-19T21:06:00.001+02:00

Lekce polštiny pro mimozemšťany

2008-07-21T01:21:00.004+02:00

From Wikibooks, the open-content textbooks collection.

" - Kto to jest?"
" - To jest człowiek." /to yest chwovyek/ This is a human.
" - Kto to jest?"
" - To są ludzie." /to sõ looje/ These are people.

(základy meziplanetárních kurzů cizích jazyků; anglický, japonský a francouzský jazyk se stále těší největší oblibě, polský jazyk je prozatím vyučován jen okrajově, pro vyučující není prosperujícím předmětem)

2008-07-18T20:07:00.002+02:00

Někdy se nám stávají zvláštní věci, že ano?
Nedivím se, že se zamiloval, já bych se zamilovala taky. Ale takhle je mám jen ráda, oba dva.
A až se mě na to někdo bude ptát, tak všechno

zapřu.

Jsme všechna písmena abecedy

2008-07-15T13:48:00.002+02:00

Byl to skvělý čas, když hudebník jménem Chris Corner rozzářil Tábor a Prahu třpytkami, přinesl lehce vzdušnou muziku bez přemíry živých nástrojů a zatančil rachitický taneček nám před očima. Mám pocit, že fanouškům přinesl odlehčení a novou vůni ve vlně stylu proudícího k nám ze západu - provokativně obscénní, ale přitom ještě daleko od hranice, na které rozlišujeme přípustnost a nevkus.
Fotoreporty z vyčpěle cirkusového vystoupení, které motá hlavu dívenkám, co k fenoménu IAMX přišly příliš pozdě, mě přiměly pustit si tu hudbu po dlouhé době, a tak poslouchám hitovku (ale co tenkrát nebyla hitovka?) Your Joy Is My Low. Ani se mě neptejte, kde leží původní alba, nevím to, zřejmě někde v hromadách ostatních disků, a dřívější složky IAMX už v počítači dávno nemám. Jen zjišťuji, že s odstupem a nutným nadhledem se Cornerovi nedá upřít jisté novátorství, kterým oprášil zašedlou slupičku ulpívající na nejmodernější elektronické hudbě, na krátkou chvíli tomu dodal říz a v tomhle hávu byl ten jeho vokál docela okouzlující.
V současné prezentaci už vidím bohužel jen trapnost. Teatrální nánosy makeupu a po roky koncertování ten samý setlist. Funguje to na nové fanoušky, ale ne na nás veterány, co jsme zažili měnící se sestavu kapely v nejlepší formě.
Bylo to tenkrát opravdu pěkné období, všichni jsme zbožňovali Cornera a viděli jsme v něm velký potenciál. Mohl ho mít, kdyby hudbu nezahrál na druhé místo, do outu. Ale tenkrát těm ne plně vyspělým dušičkám nabízel cestu do světa, kam ještě nemohly. Nabízel sex a drogové opojení předstírané v hudbě, roztomilé úchylky a pózu dekadence, kterou si chce alespoň jednou za život každý vyzkoušet. A fungovalo to perfektně. Taková malá hudební rebelie, protože rodiče textům nikdy nerozuměli, a rytmické vytančení se doma v pokoji nebo na koncertě ve vzduchu ztěžklém potem toho hudebního idola.
O pokračování Cornerovy kariéry se nezajímám. Možná se z něj stane Y nebo T. Postupuju dál a na příští stanici zase vystoupím, ale ta jeho česká sláva bývala v začátcích osvěžující.

Seppuku

2008-07-04T14:01:00.003+02:00

"Seppuku (v Evropě známé jako harakiri; tento termín, který je tvořen stejnými znaky použitými v obráceném pořadí, je však v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán) je japonská rituální sebevražda. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to vodorovně zleva doprava, pak mohl následovat ještě svislý řez. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak zmírnil jejich utrpení. Někteří bojovníci ale dali před stětím přednost vlastnoručnímu probodnutí hrdla či srdce.

Samotný rituál seppuku sestával z meditace, složení krátké básně (haiku), většinou na téma pohrdání smrtí a samotné sebevraždy (...)

Právo na důstojný odchod z tohoto světa měly i ženy z třídy válečníků. Způsoby jejich sebevražd se lišily případ od případu. Často si dýkou (tantó) prořízly hrdlo (hlavně v literatuře nejvíce popularizovaný způsob). Běžné bylo i nalehnutí na čepel, některé ženy daly přednost rozpárání břicha po mužském způsobu. Předtím si však svázaly nohy u kotníků, aby tělo nezaujalo ve smrtelných křečích necudnou polohu."

Železná rada

2008-06-23T15:28:00.003+02:00

Odpadly stresy, mám za sebou přijetí na školu, od září oficiálně začínám být novinářkou, či něčím takovým. Přijímací zkouška byla překvapivě pohodová. Šla jsem na ústní pohovor bez předsudků a příjemně si se zkoušejícími profesory povykládala. Pochválili mi ukázky z tvorby a na chvíli se společným tématem stal Londýn a jeho povaha.

Nyní v dlouhých hodinách pohody čtu Železnou radu a nořím se do knihy stejně jako do Nádraží Perdida. Jsou to úžasné chvíle, kdy do sebe stránku po stránce načerpávám Miévillův vynikající jazyk a jeho neobyčejně puntičkářský smysl pro detail. Bizarní přetvoři, hruníci a všichni volnotvoři jsou povinností, ale autor dovede naservírovat všechny své fantastické výdobytky tak poutavě a přirozeně, že se čtenář jen málokdy zamyslí na tím, kde ve skulinách mozku se dá vydloubat taková představa.
Golemik Juda je mou oblíbenou postavou. Vydává se za věčným vlakem a přede svůj příběh v hruníkovském rytmu. Tu-du, tu-du.
Udělalo mi tedy radost, že jsem po prvních třech částech mezi prsty pevně chytila nit děje a teď se - oproti zvědavému a chutnému tápání - plně nechávám táhnout za původem Rady i za událostmi v Novém Krobuzonu.
V letech příštích mě bude zajímat, zda Miéville dokáže obhájit svůj zlehka nabytý post nesmírně nadaného spisovatele, a překročí svou nadupanou, bezchybnou trilogii světa Bas-Lagu. Jeho pero zatím nepoznalo mezí.

2008-06-08T23:02:00.004+02:00

Musím kreslit něco, k čemu nemám žádný vztah a děsive mě to nebaví, takže každý tah tužkou se zdá třikrát delší, než obvykle. Normálně pruda, v řeči puberťáka. A do úterka aby bylo hotovo, protože pojedu kresbu předat budoucí majitelce.
Bavím se zíráním na mindfuck obrázky a čtením Krále Krysy (od Miévilla).
A udělala jsem státní jazykovou zkoušku z angličtiny s vyznamenáním. Při mém nervování nechápu, ale papír na to mám :-)

žena robotka

2008-05-28T19:21:00.003+02:00

Akty byly vždy mou nejoblíbenější fotografií. Už to na mě ale nepůsobí jako dřív. Ženské akty mě většinou neuvěřitelně nudí. Je těžké najít ženu, která by mě zaujala. Jsou bez výrazu, jsou to nijaké dívky, kočky z diskotéky, královny sobotních večerů s umělými nehty a sametovou pokrývkou makeupu na tváři. Mají oholené ruce a oholené klíny tak dokonale, jako by tělesné ochlupení vůbec neexistovalo. Opálenou kůži ze solária a decentní piercing v pupíčku (neurazí, nenadchne). Napadá mě - v čem ještě muži vidí jejich krásu? V tom, že se tyhle ještěrky dokážou obratně přizpůsobit poslednímu trendu, kupují hromadně růžový Gilette Venus a používají jen ty řasenky, které zaručeně zvětší řasy alespoň pětinásobně?
Ženská přirozenost se vytratila už i z těch fotografií. Dělají je muži a ostatní je chválí, jak nádherně vystihli tu intimitu a řeč ženského těla. Z fotografií dýchá vůně žen - nikoliv ta, která jim byla přirozeně dána, ale ta přebitá parfémy a deodoranty, které nedělají bílá kola.
Jsme vysoustružené reklamou a ideálními představami, dámy.
Někdy mám pocit, že krásná žena z fotografie nečůrá a nekadí a vůbec nedělá všechny věci, které jsou neestetické. Co když si špinavýma rukama sahá do nosu a do pusy?
Nezapomeňme na to, že je neuvěřitelně přitažlivé mít dlouhé vlasy a rty nasáklé leskem. Stává se to smutnou přirozeností. Lidé něco čekají, čekají, že každá dívka bude krásná a bude se o sebe starat, bude se vyjadřovat svým zevnějškem a pevným tělem s prsy pevnými až do sedmdesáti.
Vyjádřit individualitu se nenosí. Jsem unavená.
Ještě jsem si nekoupila vosk Veet, ale myslím, že to nikdy neudělám. Protože nechci ztratit svou tvář, abych se zalíbila. Na tomhle místě bych asi měla tiše poděkovat všem, které ví, co je pravda každodenního života, každodenního zápachu a potu. Foťte a žijte a prezentujte se prostě tak, jak jste.

2008-05-02T18:25:00.005+02:00

Tetování nebolí, ale ta vrnící jehla může budit dojem šicího stroje. Přitom vyvolává vyloženě uklidňující pocit. Sedíte v křesle, cizí člověk vám kreslí pod kůži a ono už se nedá utéct, nedá se couvnout, protože něco takového je nevratné. Svým způsobem je to děsivé, ale taky skvělé. Doporučuju podstoupit celý ten proces, je to zajímavá zkušenost.

"Bolelo to?" je typická první otázka. Vždyť je to tak individuální! Odběr krve je horší.
Dala bych si ještě jedno, pomalu začínám vytvářet návrh. Třeba na podzim. Co takhle nechat v sobě zakořenit strom?

Takže ho konečně mám. Letí, ale neodletí. Díky půvabné Mindy z Hell.

Zatím byla většina reakcí negativních. Ale já to přece nedělala pro ostatní nebo pro parádu, udělala jsem to jen pro sebe. Here comes a gale, seabirds are blown into the rocks, grace is lost to thunder.

Kafe a cigára

2008-04-12T13:18:00.005+02:00

Na humanartu sice buzerovali, ale je to jedna z kreseb, na něž jsem pyšná. Je už staršího data, jenže mně docházejí kecy, kterými bych to tady naplnila, na řadu musí přijít výtvarno.
Kafe sice nepiju, ale kreslit se s ním dá.

Wargames

2008-03-31T12:34:00.003+02:00

Nové vlčí demo je venku (bylo - krátce - myspace) a já můžu říct, že mu nepřicházím na chuť. Jsem unavená kytarami a elektronikou. A tenhle kousek je bohužel jen elektronika, počítačem zastřený hlas a pravidelný beat. Nie, prosím. Vrať nám housle a racky z Cornwallu. Take Owen Pallett and make a long trip to the south, open old myths and hunt Barghest once more; please, wolfie.

2008-02-27T17:09:00.002+01:00

Je to výkřik do tmy, ale - nenašly by se u někoho jakékoliv italské nebo polské noviny??

Rozhodně jsem ultrafan

2008-02-07T16:57:00.001+01:00

Přišlo mi včera akorát k narozeninám. Já vím, že mnozí už ho máte doma, ale objednávala jsem ho na Vltavě v polovině listopadu, krucinál, takže mi nekažte radost.

2008-01-24T21:37:00.001+01:00

Zpátky do školy. A tentokrát do základní. Štětec jsem naposledy držela v ruce v deváté třídě. Byla bych na to úplně zapomněla, jenže včera mě popadlo nutkání rozdělat barvy a vzpomněla jsem si, kterak jsem na druhém stupni v hodinách výtvarky malovala Karlštejn, muchomůrky, kaštanovou větev nebo koně. Dokonce i ty staré, zatvrdlé vodovky jsem ještě měla uschované v šuplíku (jednou z mých nectností je totiž uchovávání starých, nepotřebných věcí - které se v tomhle případě ukázaly jako potřebné). Stačilo je ale jen trochu vyčistit a rozmíchat, zase sloužily - jako za mlada.
Tak jsem si teda udělala ilustraci k povídce. Je na ní chlapec, v mé hlavě docela pěkný, ale na papíře vypadá spíš jako kříženec mé vlastní sestřenice a kejklíře ve vestě s chlupatým límcem. Celý
se mi nějak vybarvil. Dětsky vybarvil. Ústa mu září jako maliny a na pleti má snad čerstvě nanesený Max Factor. Druhý pokud jsem nedělala. Na tohle nestačí ani plastická guma.
Dnes jsem malovala ponuré velkoměsto. Není špatné, ale vkročit tam ten chlapec, celé by se rozářilo, světlo lamp by začalo pulsovat, až by se jejich skleněné baňky s praskotem rozstříštily na malé dílky.
Musím hodně cvičit a musím si koupit nová Progressa.
Jedna věc na tom je povznášející. Připadám si teď neuvěřitelně kreativně. Co na tom, že se něco nepovede. Kreslím a píšu jako nikdy předtím; po večerech, když se blíží půlnoc, začínám panikařit a nevím, kam sáhnout dřív. Tvář k pohlazení tu nemám, proto končívám u těch tužek a slov. Taky flákám školu jako nikdy dřív. Ale ty učené věty prostě musí ustoupit mé fantazii, nikdy jsem to nedovedla ukočírovat jinak.

Co jsem ještě zvládla?
* objednala jsem si notebook
* konečně jsem zanesla vyvolat fotografie z UK
* napsala si seznam anime a filmů, které nutně potřebuju vidět, ale hned na to překročila stahovací limit
* udělala titulky k Transylvanii

2008-01-14T19:15:00.001+01:00

Co udělá nová barva, prodloužení vlasů, tupírovací hřeben a spousta laku, když jste ve škole? ;-)

Kukaččin syn (prolog)

2007-12-15T16:58:00.001+01:00

Úvod k příběhu, který mě napadl někdy na podzim. Jestli z té horké vody a surovin nakonec něco uvařím... to nevím ani já sama.

* * *

Říká se, že když umíráte, promítne se vám před očima celý život. Vzpomínky ve vší své celistvosti jako starý krásný film na velkém plátně. Zažil jsem to dvakrát a vždy viděl hlavně tu jednu.
V zahradě sahající až tam dozadu k potoku, k místům, na která jsme my děti dohlédly ze svého okna, bylo po celá léta na nejvzdálenějším stromě kukaččí hnízdo. Tenkrát jsem nemohl vědět, že něco takového jako kukaččí hnízdo neexistuje, snad jsem to vsugeroval do své dětské mysli podroušený zvukem tlumeného kukání, které se mi ozývalo v uších jako ozvěna z jara a léta.
Větve stromů už oholil nastupující podzim a ledový vítr, který nám za nocí skučel v zahradě, ale hnízdo tam zůstávalo pořád. Sedával jsem za oknem a díval se na tmavý kulatý trs trav a stébel a čekal, až přes okraj spiklenecky vyhlédne ptačí hlava, pak se kukačka vznese do vzduchu a dá mně a naší zahradě poslední sbohem.
Ale nikdy se to nestalo.
Hnízdo bylo opuštěné a já, snad vězněn ve své dětské, naivní realitě věřil, že kukačka každý večer ulehá na svou utkanou postel a ráno zase odlétá a zdržuje se ve větru nad městem.
Až jsem jednoho dne, kdy maminka v kuchyni pekla nějaký sladký koláč, vyběhl ven a nikým nespatřen utíkal do zahrady. Byla rozblácená a bez barev, prošedivělá, jakoby ji nějaký velký pavouk obetkal lepkavou pavučinou.
O jeden ze stromů stál opřený žebřík. Vzal jsem ho a vláčel svýma malýma dětskýma rukama, jeho vršek se mi houpal nad hlavou jako pirátský stěžeň. Byl jsem udýchaný a přenést ho pod kukaččí hnízdo mi dalo víc práce, než jsem čekal. V tom úsilí jsem si jazykem olizoval rty a od úst mi šly obláčky páry. Sliny na holé kůži mě v tom chladném vzduchu studily a jazyk mi v koutcích úst lezl jako slizký, chladný slimák.
Když jsem žebřík opřel o kmen stromu, oddechl jsem si, ale zároveň se mi srdce rozbušilo vzrušením. Podobné jsem zažil jen když jsem schovaný pod peřinou četl knížky o strašidlech nebo divných mužích, které rodiče dávali do nejvrchnějších pater knihovny, odkud jsem je potají bral, když jsem si přisunul židli z kuchyně.
Vyšplhal jsem se až na poslední příčky a křečovitě se držel zvrásněné větve stromu. Hnízdo jsem měl přímo před nosem. Bylo velké a do všech stran z něj trčely větévky a trávy, ale k mému překvapení bylo opuštěné. Zdálo se, jako kdyby v něm žádná kukačka ani nežila. Ale pak jsem si všiml malého šedého kousku, křehké kuličky zakryté listím, které do hnízda napadlo, když dul ten nejsilnější vítr.
Vyházel jsem listy zkřehlými prsty a objevil jsem maličké vajíčko.
Vzal jsem jej mezi prsty a zavinul ho do dlaní. Opatrně jsem slezl a utíkal domů, do předsíně jsem vběhl ještě obutý a na zelený koberec našlapal bláto z podzimní plískanice. Nenápadně jsem proklouzl po schodišti do svého pokoje, s tvářemi zarudlými zimou a mokrým nosem, stáhl jsem si čepici v přehřáté chodbě a se svým úlovkem vklouzl do dětského pokojíku. Vítězoslavně jsem za sebou zavřel dveře.
Zastavil jsem se uprostřed místnosti. Náhle mě zaplavil pocit, že jsem udělal něco špatného, něco, za co by mi rodiče vynadali a hrozili prstem. Co když to byla krádež? Pomyslel jsem na to, jak by přiletěla kukačka a marně hledala své děťátko. Ale vrátit jsem jej přece nemohl. Ve všech naučných knihách a ve všech přírodovědných pořadech říkali, že matky nepřijmou své mládě poznamenané lidským pachem. Od té chvíle jsem se o něj tedy musel postarat já sám.
Vajíčko se mi stále krčilo v rukou jako nepodstatná, někým zapomenutá hliněná kulička. Vypadalo neživě, prošedlé a jakoby okoralé. Lehoučké bylo jako smotek vaty. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co bych řekl. A tak jsem nevylíhnutého ptáčka, malé kukaččí dítě, držel v dlani celé odpoledne a celé odpoledne nepromluvil.
Jednou nebo dvakrát se dveře pokoje otevřely. Matka měla starost, nabízela mi jídlo a čaj. Klečel jsem na zemi, otočen k ní zády, protože jsem se rozhodl všechny věci dnešního dne uchovat v tajnosti. Vajíčko mezitím leželo na mých kolenou, prostřené v záhybech látky dětských tepláčků. Toho dne jsem nic jiného nedělal, jen pečoval o svůj nově nalezený poklad.
Tak ubíhaly dny – jeden, druhý, třetí, pak čtvrtý. Vajíčko jsem schovával zabalené v kapesníku v malé misce mezi mou postelí a topením přichyceným na zdi. Byla tam docela malá ulička, kde jsem měl pár dobrodružných knížek a taky stojánek s pastelkami a staré přezůvky, které jsem nenosil už aspoň dva roky. Tam to bylo pro ptáčka nejlepší. K večeru a když jsem byl v pokoji sám, jsem ho brával do rukou a dýchal na něj ve snaze co nejvíce ho zahřát.
Usínal jsem s tím, že se ráno vzbudím, skořápka bude rozbitá a malá kukačka vylíhnutá vedle mé postele. To pomyšlení mě dělalo šťastným po celý týden.
Dokud se však neobjevili rodiče. Přišli do mého pokoje oba dva, snad mi tenkrát chtěli oznámit nějakou novinu nebo si jen se mnou promluvit. Tak či onak, tatínek si všiml toho, co skrývám v objetí kapesníku na své posteli.
„Proč to tady máš?“ zeptal se. „A kdes to sebral?“
Mlčel jsem jako zařezaný. Ti dva se na sebe dívali jakoby právě objevili, že jejich syn trpí nějakou závažnou psychickou poruchou.
„Prokristapána, přece nám nezačneš vysedávat vajíčka jako slepice.“ S tím mou nenarozenou kukačku sebral a já se jen bezradně díval na to, jak kuličku vajíčka odnáší v ruce a v jemné skořápce už vykvétá puklina od jeho nešetrných prstů. Maminka dál seděla se mnou na posteli a byla úplně zticha. Až když se tatínek vrátil a já ohnul ramena pod příšerným vědomím, že mnou přísně střežený kukaččí sirotek, kterého jsem zachránil před krutým příchodem zimy, teď leží na dvě odpadkového koše, začala mluvit o tom, s čím za mnou přišli. Tvářili se jakoby nic, jakoby to, co se stalo jen před několika minutami, bylo zapomenuto. Ale já jsem nezapomněl. Na kukačky a vajíčko jsem od té chvíle pamatoval vždy.

2007-12-10T08:57:00.001+01:00

Právě poslouchám: CocoRosie - The Sea Is Calm, Noah´s Ark
Právě čtu: Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce
Poslední shlédnutý film: Holka na hlídání
Poslední koupený film: Chuť melounů

Poslouchám, ale last.fm mi vůbec nefunguje. Tenhle Murakami je trochu slabší, Norské dřevo u mě asi nic nepřekoná, i když od Ježíška čekám Afterdark, ale ta knížečka je směšně úzká. V Praze jsme měli Lap-kinosraz, díky Filmánii jsme šli za padesát a odhlasovali si Holku na hlídání; komedie to byla docela obyčejná, ale pěkně provedená, Scarlett zase vypadala jako nejhezčí holka na světě. Dobře, Michvolka jí ten večer trochu šlapala na paty... :-) V Levných knihách jsem zaplatila za Chuť melounů, paní prodavačky se na mě trochu divně koukaly. Ale osmnáct už mi bylo.
Mimoto mám pěkně plodné období, povídky už začínají dostávat ten správný tvar, bude jich víc a víc.

Emergency!

2007-12-03T21:08:00.000+01:00

Dorazilo ke mně mé A&E tričko, krásné, překrásné, takový klenot v mé skříni. To už v pátek, naštěstí, málem mi ruply nervy, když jsem ještě ve čtvrtek čekala na modrý balíček z UK. Tímto děkuji Dru, kterou bych milovala - kdyby neměla chlapce, takhle si to nemůžu dovolit :-)

V Praze už jsem obstarala pár dárků. Naštěstí, protože tahle vánoční horečka mě vždycky chytne 21. nebo 22. prosince a nikdy už neseženu to, co bych si představovala. Babičce jsem sehnala dárek pro mámu, stačí ho už jen dovézt domů; za sebe jsem koupila nějaká mejdlíčka s fešnou zlatou houbou na mytí, látková pouzdra na CDs nebo květinu rostoucí z plechovky. Sama jsem na ten zázrak zvědavá, prodává se to v This & That a na obrázku to vypadá pěkně, jen aby to fungovalo i ve skutečnosti. Moc tomu systému, že se plechovka otevře (jak když jdu dát kočce nášup), postaví na světlo a pak už se jen zalévá, dokud nevykvete kopretina... no, moc tomu nevěřím, ale třeba těch 90 Kč nebylo zbytečných. Alespoň to má hezkou tu plechovku.

Na závěr jeden hudební - dvě vypečené sestřičky, Sierra a Bianca, prostě CocoRosie. Většina těch, co čtou můj blog, zřejmě zná, kdo nezná, tak ať zbystří. Zvláště Bianca mě nepřestává udivovat, její vokální projev je dokonalý. Noah´s Ark.

Tvoření

2007-11-11T14:56:00.000+01:00

Znám svá období útlumu. Naštěstí znám i ta období, kdy se mi chce jen kreslit a kreslit a den má málo hodin. S nenadálým příchodem sněhu přišla i Múza, inspirace, nebo jak se tomu nadává. Říkám si, že jí snad musel přifoukat ten vítr, na který už týden v kuse nadávám. Doufejme (teda já doufám, vím určitě o dvou lidech, kteří by mi to spíš nepřáli ;-)), že to bude k užitku. Koupila jsem si už i barvy, štětce a včera udělala svou první malbu po několika letech. Ale hodiny výtvarky na základní škole se už ani nepočítají, ne? Je hrozně nedokonalá a nezaslouží si vystavit, ale je - a to je to hlavní. Dny přemlouvání a pochyb jsou pryč. Teď vidím, že to půjde, že se štětci nemám obě ruce levé, jak jsem si myslela. Je to úžasný pocit, mít něco, o co se můžu opřít a v čem se můžu zdokonalovat.
Pro kresby jsem si vyhradila jeden z velkých šuplíků ve skříni. Těším se na to, až bude úplně plný a až budu muset vyklidit i ten druhý. Jednou budu víc než dobrá, budu skvělá, vím to a nemám při tom nos nahoru. Jednou třeba vydám komiks, nebo budu ilustrovat nějakou dobrou knihu. Kreslení je totiž jen kousek talentu, pak je to hlavně velká dřina.

(pár posledních bobečků)

2007-11-07T20:24:00.000+01:00

This time I might...

to ask the sea for answers.

Začala jsem dnes poslouchat Placebo. Panejo, znovu po tak dlouhé době. Tak tak dlouhé, že už si ani nevzpomenu, kdy jsem je pořádně slyšela naposledy a snad bych to musela dohledávat na nějakém diskuzním fóru. Nezdržím se u nich tak dlouho, jako jsem to dělávala, ale jedno je jisté: vyvolali ve mně zvláštní vzpomínky, některá hudba tohle umí. Zdá se mi, že o podobných divnostech sem musím přispívat docela často, ale díky Placebu jsem si dnes vzpomněla na tu dobu kolem jejich největšího rozmachu v prostoru pouhého mého dětského pokojíku.
Stejně jako patnáctileté holky dnes, i já jsem si prošla obdobím, kdy jsem si lakovala nehty na černo a velký plakát Briana mi visel nad postelí. Panejo. To byly doby. Holčičkovsky naivní, ale přece v něčem takové něžně pěkné.
S Ask For Answers se mi to rozmlženě pohupuje před očima, jako bych stála na velké lodi a kývala se doprava a doleva a hlava se mi točila ve víru mořské nemoci a mořské noci. Ukousli si notný kus mého dospívání, odkopli mě i trochu někam jinam než jiné mé vrstevníky, odkopli mě k pozdějším přátelům a lidem, jež znám i doteď a svým způsobem si jich vážím, přestože mezi námi nebují bůhvíjaká komunikace.
Necítím už to, co mi dávali kdysi, před těmi roky, kdy jsem si je pouštěla. Přitom si jasně pamatuju, jak jsem se svéřepě zatnutými pěstičkami trvala na tom, že je nikdy neopustím. Téměř jako malé dítě, co chce, chce, chce hračku.
Musela jsem o nich vědět všechno, být v kontaktu s fanoušky, psát si s ostatními lidmi. Teď už nic takového nepotřebuju, dospěla jsem k názoru, že je lepší vědět jen málo a neuzavírat se do malých bláznovských komunit. Mít svou hudbu pro sebe je asi mnohem lepší pocit.
Ale nakonec to nebylo tak špatné. Jestli mi nějaká hudba měla dělat náhradní rodiče, pak jsem si snad nevybrala vůbec špatně. Nebo ano?

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. A jak to skončilo? No přece tak, že Placebo, na které teď vzpomínám, už ani neexistuje. Stále je tu pojem a minulost, ale Placebo jak jsme je znali, jsou asi pryč. A asi to tak má být, věci přece nemohou navždy zůstat stejné. A přesto si ještě teď pamatuju všechny texty a zrovna teď si s nimi zpívám. I kneel before her, beneath this frozen sky, I beg below her, my limbs are paralyzed.

Kdyby kdyby

2007-11-05T23:42:00.000+01:00

Kdybych byla ovoce, byla bych... jablko v Ráji
Kdybych byla barva, byla bych... inkoustově modrá
Kdybych byla zvíře, byla bych... straka
Kdybych byla kniha, byla bych... vydaná u Odeonu
Kdybych byla oblečení, byla bych... sako
Kdybych byla šperk, byla bych... pravá náušnice
Kdybych byla věc, byla bych... voňavá kniha
Kdybych byla drink, byla bych... plný ledu
Kdybych byla příchuť zmrzliny, byla bych... nepříliš sladká
Kdybych byla člověk, byla bych... o deset let starší
Kdybych byla planeta, byla bych... Země
Kdybych byla veřejný dopravní prostředek, byla bych... tramvaj č.14
Kdybych byla písnička, byla bych... hraná na kantele
Kdybych byla film, byla bych... uzavírající projekcí v Cannes
Kdybych byla roční období, byla bych...podzim
Kdybych byla květina, byla bych... narcis
Kdybych byla kreslený seriál, byla bych... Monster
Kdybych byla místo, byla bych... nezapomenutelná
Kdybych byla dárek, byla bych... od zrzka z divadelní šatny
Kdybych byla vzpomínka, byla bych... vzpomínka na léto
Kdybych byla město, byla bych... Řím plný holubů
Kdybych byla smysl, byla bych... zrak
Kdybych byla sladkost, byla bych... ne moc sladká
Kdybych byla denní doba, byla bych… noc
Kdybych byla část těla, byla bych... ruka
Kdybych byla chuť, byla bych... kyselá
Kdybych byla vůně, byla bych... jak z čajovny
Kdybych byla objekt, byla bych... nepřlíš moderní
Kdybych byla budova, byla bych... na nábřeží Temže
Kdybych byla měsíc, byla bych... listopad
Kdybych byla parfém, byla bych... Burberry
Kdybych byla gumové cukrátko, byla bych... zelený medvídek
Kdybych byla hračka, byla bych… černovlasá Barbie
Kdybych byla látka, byla bych … měkká na omak
Kdybych byla tvar, byla bych... hranatá
Kdybych byla odpověď, byla bych... na chytrou otázku
Kdybych byla slovo, byla bych... anglické weather

Úryvky a ústřižky

2007-10-30T17:20:00.000+01:00

Vyptávala se mě pak na život na koleji. Tak jsem jí vyprávěl obvyklou soupravu historek o ranním vztyčování vlajky a Extrémovi a jeho rozcvičkách s rádiem. Spolehlivě ji rozesmály. Historky s Extrémem totiž zabíraly na všechny.

"Nenávidím banány." Naschvál ses přehnaně ušklíbla, pokrčila nos a nahrnula rty, abys podtrhla svou nelibost. Simon se zase stáhnul a začal mluvit o tom, že nechápe, jak někdo může mít nerad banány. Co prý máš ráda? Jaké ovoce? A jaké jídlo vůbec? Jíš hodně sladké? Protože on sladké zbožňuje. Nejraději pije horkou čokoládu a k tomu jí pečivo naplněné nějakým lepkavým džemem nebo třeba jablečným pyré. A také má doma kompoty. Plnou skříň. Jednou za čas mu je vozí máma ze Skotska, nebo si je kupuje on sám v obchodě, když dostane chuť na nějaké, který už dlouho neměl.

Hygienici sesbírali myší hovínka a pastičky na štěnice, které byly tak plné, že by se zfleku daly použít jako rumba koule. Šerif se snažil kluka uklidnit a vrátil mu jeho kost. Hygienik restauraci na dvaasedmdesát hodin uzavřel a napařil pár set dolarů pokuty. O tom, že ji zaplatil Glad, už se nikdo nezmínil. A všichni mlčeli i o tom, co bylo všeobecně známo, totiž že Bollyho kuchyň je tak čistá, že když říkal tirákům, že u něj můžou jíst z podlahy, mnozí ho vzali za slovo.

Hladinu stále ještě pokrývala tenká slupička ledu, spíš pouhá blána, neviditelná, dokud jsem ji neprorazil. Zaslechl jsem tiché zapraskání, ucítil, jak se kolem mě rozstříkla ledová tříšť, a pak už mě zavalil nepředstavitelný chlad, který mi vyrazil dech - a dlouhou chvíli se mi zdálo, že taky zastavil srdce. Celé tělo se mi scvrklo, svalstvo se v živočišné hrůze přimklo ke kostem a mně naprosto zřetelně projelo hlavou - tak, a je po mně. Tak tohleto je smrt.

KVÉ Á EF er é pé é té é

2007-09-30T20:54:00.000+02:00

QAF repete.
Wikipedia míní: "The series follows the lives of five gay men living in Pittsburgh, Pensylvania: Brian, Justin, Michael, Emmett, Ted; a lesbian couple, Lindsay and Melanie; and Michael's mother Debbie. Another main character, Ben, was added in the second season."
Protože kdo by je nemiloval?
Jestli si někdo dovedl neoblíbit Briana Kinneyho, tak podle mého (skromného) názoru není normální. To protože Brian Kinney přece není člověk, není to pouhá seriálové postava, ten chlap je totiž pojem. Je zatraceně sexy. Je zatraceně sexy. Je zatraceně... okay, je i bohatý, mimořádně úspěšný, vede mimořádně nevázaný sexuální život a je zatraceně sexy. "Like I said, it's all about sex. 'Cept when you're having it. And then it's all about 'Will he stay?', 'Will he go?', 'How am I doing?', 'What am I doing?' Unless, of course, you're Brian Kinney. And then it's 'Who gives a fuck what you think? You're lucky to have me.' "
S tím seriálem jsem prožila docela pěkné období. O víkendech jsem mu věnovala třeba celý den, mlsala u počítače a pouštěla jeden díl za druhým. Poslední díl páté řady jsem viděla někdy v lednu a měl samozřejmě přesně to, co by každý správný poslední díl měl mít: trochu té radosti (dávkované divákům ve správných porcích), trochu těch změn, milostná vyznání, odchody, nejlepší milostnou scénu za všech pět sezón (a to teda jako je co říct!) s úžasnou hudbou od Doves, a ne zrovna tak šťastný konec. Přehnaná reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Někdy, ale není to často, pláču u filmů, protože jsou smutné, ale tehdy, u konce Queer As Folk jsem se cítila vyloženě ochuzená. Byl to konec období plného něčeho, co jsem měla ráda, co mě bavilo a rozesmívalo *. Queer As Folk (vycházející z přísloví "there's nought so queer as folk") je totiž především velice lidský seriál, nedočkáte se v něm cestování časem, vesmírem a prostory, ale nabízí ohlédnutí za docela reálnými lidskými osudy, které nám sic mohou být vzdálené, ale také vůbec nemusí. S příjemnou příměsí pěkného humoru a erotiky, zajímavých zápletek a vztahů četnějších než v Beverly Hills.
QAF má spoustu diváků, divaček. Nečetla jsem ještě špatné slovo. Bohužel mám ne zrovna blahé tušení, že v českých televizích se ho jen tak nedočkáme. Uvažuju o oprášení médií a znovunastolení teplé zábavy na svém monitoru. A nedivila bych se, kdyby to podruhé bylo ještě lepší. Nechám si přidat, díky!, se vším všudy.

Wiki odkaz; informace, charaktery.

* Takový osud mají všichni ti loseři a geekové, co se nedokážou zvednout ze své reality a jít se raději bavit s kamarády na diskotéku a pořádně se tam zrubat, nejlépe do němoty.

2007-09-25T17:39:00.000+02:00

I am the victim
And the murderer
You speak of love
But I’ve never heard of her
I am fucked
And I am fucking too
My name is Tristan
and I am alive

Last 3 days

2007-09-25T15:27:00.000+02:00

* onemocněla jsem větší rýmou a mírnějším nachlazením
* neučila jsem se na zkoušení a písemku z účetnictví
* v Zero jsemsi vyhlédla šaty na maturitní ples
* viděla jsem skvělý horror The Descent (baf! uaaaa!)
* plakát Sleeping With Ghosts už po čtvrté spadl ze zdi
* dvakrát jsem přečetla poslední stranu Nádraží Perdida a žasla; "Odvracím se a odcházím do svého domova, města, jako člověk."
* několikrát mě přešla chuť na jídlo hned poté, co jsem si ho připravila
* pobavila mě obálka Divokých a zlých I.
* Adder jsem si poslechla 15krát
* v české odnoži Marks & Spencer prostě nemají obuv
* změnila jsem wallpaper (jeden mumin za druhým, fakt)
* začala jsem psát seznam knížek, které si přeju od Ježíška (pak mu to dám za okno. A jsou tam zatím: China Miéville - Jizva, Král krysa, Chuck Palahniuk - Ukolébavka, Klub rváčů; něco od Klause Manna... jiné tipy přijímám do komentářů ;-))
* snažila jsem se pouklízet si na stole. A když jsem s tím skončila, vůbec nic se nezměnilo (pořád nemám kam položit skicák)
* sloupala jsem si červený lak ze špiček nehtů od toho, jak si pořád strkám prsty do pusy, takže je budu muset znovu přelakovat
* pochválila jsem se, že jsem udělala tak dobře a kdysi si v levných CD koupila originál Talented Mr Ripley
* Kafku na pobřeží stále hypnotizuju na okraji svého stolu. Leží pod Marií Antoinettou, Deliriou od Soaviho a dalšími filmy od Argenta
* byla jsem pozvána na cestu do Paříže s jednou zajímavou dívkou
* z černého čaje s citrónem a cukrem se mi dělá pachuť v ústech, která neustupuje
* botasky jsou odporný vynález, chlapci a muži by konečně měli začít nosit normální boty, aby nevypadali jako volové

Dřív než před třemi dny jsem se upsala ďáblu, když jsem slíbila, že naší třídě vyrobím kreslené tablo.

Amputation

2007-08-11T22:14:00.001+02:00

"To si děláš srandu!"
"Ne."
"A kterej debil, proboha...?"

Potřebuju vytvořit alespoň jeden rozhořčený příspěvek. Není to tak uspokojující jako naplivat na záda všem hňupům, kteří si myslí, že ten kousek trávy určitě bude vypadat líp, když mu nebude stínit žádný strom, anebo těm, kteří přece potřebují v zimě něčím topit ve svých krbech, ale aspoň si můžu ulevit na svém malém, soukromém virtuálním prostoru.
Chodila jsem do těch míst ráda, protože se tam jen zřídkakdy někdo objevil. Jsou to tři malé rybníky podél cesty, vyskládané v krajině nad sebou. Dříve tam bývaly krásné vzrostlé lípy. Bývaly.
Pak jsem se já dlouho neukázala. Jednou mi táta řekl - a vlastně už je to celkem dávno - že je někdo pokácel, rozřezal, a u cesty teď leží ubohé klády odkrojené od země a zbavené života. A od té doby se cítím nas*aně, nas*aně, nas*aně kdykoliv tam přijdu. Klády už tam nejsou, ale pahýly ano.

Anyway. Dnes jsem udělala pár dalších fotek. Volala jsem s tátou a ptala se ho, jestli by někdy nechtěl vyrazit s foťáky na lov. Společně. Pořád mluví o tom, že by si chtěl pořídit nový fotoaparát, ale vlastně už skoro fotit přestal. A přitom dřív byl skoro každý víkend se svou velkou zrcadlovkou od Canonu venku, fotil a párkrát mu to i vyneslo trochu slávy. Ještě mi dá vědět, prý, tak jen doufám, že se rozhodne kladně. Nejraději bych šla fotit nějakou ponurou opuštěnou továrnu, studený industrial mi na fotografiích vždy připadal neuvěřitelně přitažlivý. Nebo potréty, lidi (zn. sháním zajímavé modely! ;-)). Možná modely v industriálních budovách. A se šátkem nebo šálkou na krku, ať to má nějaký ten šmrnc a styl.

2007-07-21T20:13:00.000+02:00

Wolf post.

Už jsem to objevila. Od 27. října 2005, 23:45 hodin skladuju v počítači soubor "02 - wolf song" ve složce Různé. Téměř nepovšimnuto, vyvenčeno asi tak jednou do měsíce. Ale teď - teď to uzrálo.

Myslím, že tomu vlastně ani nepomohla zmínka v jednom z dílů Q ("Patrick Wolf vydává nové album" a pak ta slavná hláška o "muži, ženě nebo koni"), byla to čistě jen náhoda. Při svých toulkách Slseekem jsem narazila na kvalitní zdroj a stáhla si vše, co mě jen trochu zajímalo. Lycanthropy, Wind in the Wires i The Magic Position.
Zní mi to sice strašně otřepaně a trapně, když si po sobě zpětně čtu, co jsem skutečně napsala, ale za poslední rok jsem se do žádné muziky nezamilovala tak rychle a tak skutečně, jako do té Wolfovy. Zatím měla každá má hudební známost plynulejší průběh. Dřív jsem je potkávala a byly mi sympatické, dala jsem si s nimi pár schůzek a pak z toho vykvetl pěkný vztah. Některé z nich už jsou pasé, některé si udržuju a přiživuju dodneška. Zářezy na pelesti nebo možná malý, soukromý harém. Patricka jako bych párkrát zahlédla, přehlédla a nepotřebovala znát jeho jméno. A když jsem dospěla, potkala jsem ho znovu a... zákonitě díky tomu začala věřit na lásku na první pohled. Poslech. Abych uvedla svůj milostný život na pravou míru - mám vedle něj ještě další milence, ale poslední dva týdny je zanedbávám. Jemu jsem udělala ve svém temně zeleném Winampu útulný pelíšek, ostatní jsem nechala válet se v nepohodlných složkách.

Pár suchých faktů říká: Patrick Wolf se narodil roku 1983, hraje na šestnáct hudebních nástrojů (například harfu, violu, klarinet, housle, ukulele nebo appalačský dulcimer) a v (taktéž) šestnácti opustil dům a vyměnil ho za putovní kapelu a londýnské ulice. Hraje směsici popu, folku a elektroniky. Byl už blonďatý, černovlasý i zrzavý a na hrudi má tetování jednorožce. Během vystoupení na Misshapes vyhodil svého bubeníka přímo z pódia.

Když prohlížím fotky, myslím na to, že vedle koncertování a natáčení desek pobíhá venku a se svými desetiletými kamarády leze po stromech, staví bunkry z větví a sbírá měňavé brouky; vyzbrojený kšandami od maminky, charakteristickými kraťasy, rozhalenou a roztrhanou košilí a velkým perlovým náhrdelníkem kolem krku. Popletený tím, kde je hranice mezi dětstvím a dospělostí, a navždy uzavřený v jakémsi bludném kruhu bezelstnosti a mladické naivity.

Lidé jako je on se snad nikdy nevzdají své hravosti. A tak je to dobře, protože některé mé předešlé hudební známosti své poslání braly až příliš vážně.

I used to say just follow your heart
But my heart always led me in circles
and i used to say just follow your dreams
but my dreams always led me to murder
so now I don't say nothing at all...

2007-07-21T10:30:00.001+02:00

Včera jsem chtěla napsat, že jsem udělala dobrý skutek. Žel Bohu, večer mi nešel internet.
Zachránila jsem čmeláka z pavučiny, ta chlupatá kulička se tam škubala úplně bezmocně, a v rohu číhal křižák tak vypasený, že by se z fleku mohl stát filmovou hvězdou.

Mohla bych si vybarvit políčko v Modrém životě; kdybych ho vedla.

Můj literární hrdina

2007-03-17T19:02:00.000+01:00

Na obzoru zase jedna literární soutěž. Kupodivu nám ve škole i vyvěsili plakát (!) a já mám chuť zúčastnit se, protože "Můj literární hrdina" je přece tak skvělé téma. Název by mohl mást, ale jde opravdu o již vytvořený charakter z konkrétní knihy, od konkrétního autora. A proto jsem teď na pochybách - který si zaslouží být oražen štemplem (dokonce) hrdiny, jež mě ovlivnil a zaujal natolik, abych ho poslala mým jménem bojovat do soutěže?
Co takový Euchrid, který křičel, ale nikdo jej neslyšel? Úskočný Steerpike svíraný zdmi Gormenghastu? Dorian Gray, ten rozdurděný a umíněný jako malý chlapec, u piana; s tváří u těžce omamného květu šeříku? Nebo snad snílkovská Isabelle? (ať už o ní čtu anebo ji vidím ve filmu, nemohu se zbavit pocitu, že jsme se v něčem - něčem snad skrytém? - nesmírně podobné)
Naložit s neživoucími postavami je mnohdy těžší, než naložit s lidmi běžně vcházejícími do našeho života. Dokonce se mi ti, kteří lačně vystrkují své lepkavé prsty z papírových stránek, zdají opravdovější než lidé, jež míjím cestou domů v ulici. A s každým z těch vyjmenovaných mám určité (a určitě) nějaké (ne)tajné pouto.
A teď se, Anno Aňo, rozhodni buď podle:
a) soucitu
b) podlé náklonnosti
c) podobenství
d) rozněžnělé lásky
Je to hrozně důležitý úkol, tahle celá věc. Ale já už stejně vím, jak se nejspíš rozhodnu.

Armenia

2007-02-01T18:36:00.000+01:00

Burning to know
one question only:
Are the volcanoes still active?

Are the volcanoes still active?
Please don’t disappoint me!
I believe again in voodoo.
Stick needles in the phone book.

Are the volcanoes still active?
I know you won’t disappoint me.

Brennt auf den Nägeln
eine Frage nur:
Sind die Vulkane noch tätig?

Sind die Vulkane noch tätig?
Bitte entäusch mich nicht!
Ich glaub wieder an Voodoo.
Steck Nadeln ins Telefonbuch.

Sind die Vulkane noch tätig?
Ich weiss Du enttäuschst mich nicht.

Nestačí to číst. Poznáte, až uslyšíte. Tu úzkost.
"Kvílí... zase je slyším... nad vyprahlou zemí. Určitě ano. Je to ta úzkost v nás."